pátek 28. června 2013

#8 Jedna melodie, 1000 lidí, jeden pocit

Někdo je nemusí, jiný je přímo vyhledává. Někdo je za ně schopen utratit tisíce, jiný si oblíbenou kapelu raději pustí doma z cédéčka, než by se mačkal na koncertě. Dřív jsme na vystoupení světových kapel čekali roky, dnes jich je v Praze hned několik za jeden měsíc. A jsou plné lidí, kteří chtějí jediné – slyšet a vidět daného interpreta na živo.

Přestože masové akce vyloženě nevyhledávám, koncerty i hudební festivaly zrovna můžu. Nemám to ale vůbec jednoduché. Se svými 160 centimetry mám skoro stoprocentní jistotu, že na pódium nedohlédnu. A v případě, že na vstup do haly čekám několik hodin před začátkem, abych si vydobyla dobré místo, ze kterého bude vidět, postaví se mezi mě a zpěváka fotograf nebo kameraman, který dané místo do konce koncertu neopustí, nebo dokonce nesmí opustit. Občas ťukám na rameno a prosím o výměnu místa, protože nevidím. Pokud přede mnou ale stojí divoký fanda máchající rukama a skákající do všech světových stran, je to předem prohraná bitva. Stejně tak, když se jedná o člověka s afrem, drdolem, kloboukem nebo další věcí, která hlavu zvětšuje minimálně dvakrát. Takoví lidé jsou totiž ke svému místu snad přikovaní a neudělají ani krok.

Přesto, i když pravidelně nevidím zrovna tak, jak bych si představovala, koncerty miluju. Lidé jsou tam přeci kvůli hudbě, a i když do sebe strkají a perou se o místo, jedno je spojuje – láska k písničkám, které hrají muzikanti před nimi. Člověk nakonec ani nemusí vidět, stačí slyšet a cítit. Dav skáče ve stejném rytmu, na stejnou stranu se komíhají ruce a všichni zpívají ta samá slova a tu samou melodii. Když hudba náhodně zmlkne, fanoušci zpěvem mezeru vyplní. A frontman pak pronese chválu o nejúžasnějším publiku, které kdy kapela měla. Co na tom, že to říká vždycky a všude. To je totiž ten pocit, za kterým se chodí na koncerty. A to je ten pocit, který mě těší.

čtvrtek 27. června 2013

#7 Studená sprcha po ránu

Chvilku po probuzení si vlezu pod sprchu a vůbec se nešetřím. V první chvíli se mi zdá, že se mi na okamžik zastavilo srdce a pak se prudce rozbuší. Chladivý proud vody nejdřív až nepříjemně studí a pak senzačně osvěžuje. Mám pak hned mnohem víc energie do nového dne a vstávání je taky mnohem příjemnější (nebudeme si nic nalhávat, to mezidobí mezi vzbuzením a sprchou je někdy náročné).

Podle jednoho britského sportovního odborníka studená sprcha hned po probuzení zvýší tepovou frekvenci, rozproudí krev a zrychlí metabolismus, takže by (společně s dalšími pravidly) měla vést k rychlejšímu spalování tuků. No nevím, úbytek tukových polštářků rozhodně nepozoruju, ale taky nedodržuju ty ostatní pravidla. Jenže se taky nesprchuju studenou vodou proto, abych nastartovala metabolismus, ale hlavně, abych nastartovala sebe sama.

Je to prostě součást mého ranního rituálu, tak jako pořádná snídaně a hrnek horkého mléka. Je to ale takový neobvyklý rituál. Je totiž časově omezený. Trvá vždycky od května do září a jenom v ty dny, kdy se teplotní maximum přehoupne přes 25°C. Nejsem totiž vůbec žádný otužilec, který by se v lednu ráno osprchoval studenou vodou, venku chodil v krátkém rukávu a na Nový rok si šel zaplavat do Vltavy. Potápění pod ledem je pro mě science fiction. Já se nepotápím v českých lomech, já se totiž nepotápím dokonce ani v Chorvatsku. Kde ostatní v Rudém moři jdou pod vodu v 3mm neoprenu s krátkými nohavicemi i rukávy, já chodím v dlouhém neoprenu o tloušťce 5mm a moje maximum je jeden pískový lom na jihu Slovenska.


Přesto – miluju studenou sprchu po ránu.

středa 26. června 2013

#6 Potkávání followerů

Jedenáctého května po obědě jsem seděl ve vlaku a s velkými očekáváními jsem mířil do Pardubic. Jak bude vypadat ve skutečnosti? Budeme si i tváří v tvář tak rozumět? Podobné otázky se mi honily hlavou, když brzdy vlaku zabíraly a já se měl za pár minut setkat poprvé naživo s jedním z mých followerů na Twitteru.

Twitter a vůbec sociální sítě jsou úžasná věc. Umožňují nám navazovat internetové vztahy s lidmi, na které bychom jinak asi nikdy nepřišli. Sdílet zájmy, názory a postřehy přes celou republiku, diskutovat a komunikovat mimo okruh našeho bezprostředního okolí. Přesto mám dojem, že takhle navázaná spojení jsou polovičatá a často povrchní. A proto mě ohromně baví přetvářet je v ta reálná.

Setkání s někým, koho znáte jen prostřednictvím příspěvků na sociální síti, jednoho profilového obrázku a pár vyměněných zpráv, je vzrušující. A zároveň je to výzva. Musíte oba odhodit svoji internetovou masku a dát sami sebe všanc se všemi viditelnými vadami i přednostmi. Už vás nezachrání precizně vymyšlené bio ani správně načasované tweety. A to je na tom mimo jiné to krásné.

Přeměna něčeho virtuálního v něco skutečného je akt, který je skvělý. Pak už daného člověka vnímám v širším kontextu, vím, jak působí naživo a vytvořené pouto je tak pevnější. I pár desítek minut tak může obohatit váš online vztah a posunout ho někam dál. Od setkání už nejde o prostou linku mezi dvěma uživatelskými jmény, ale mezi dvěma lidmi. A to je o mnoho víc.

V Pardubicích jsem si nakonec užil výborný den a okruh těch, které znám i jako konkrétní, živé osoby z masa a kostí se zase o jednoho rozšířil. A to mě těší, baví a činí mi radost.

úterý 25. června 2013

#5 Papírové knihy


Přesně si nepamatuji, kdy jsem propadl knihám, ale když si mě chtějí kamarádi dobírat, dávají k dobrému historku, kterak si oni jako malí svišti hráli u domu a já jsem seděl na zídce a četl si svou první "bichli" - tehdy Vinnetoua ve žlutém vydání.

Výjimečný vztah ke knihám mi zůstal dodnes. Hodně mi v tom pomohl strýc - knihomol, který ve mně vybudoval striktní zásady vztahu ke knihám - nejíst u čtení, nezlomit hřbet, neohýbat rohy, prostě se chovat ke knihám hezky. A já ho poslouchal, protože měl obrovskou knihovnu plnou vzácných či běžných knih z oblasti sci-fi a fantasy a komplet sebrané vydání všech čísel časopisu Ikarie, kterým jsem po následující roky propadl.

Od 15. století urazily knihy pořádný kus cesty, ale to hlavní jim zůstalo. Přetrvaly jako nosič informací a příběhů.

Ročně jen u nás vyjde zhruba 20 000 neperiodických titulů / knih (80-90% prvních vydání), ale zhruba polovina z nich jsou knihy vydávané státními institucemi nebo školami. Tyto se většinou na prodejní pulty nedostanou. 

Pravdou je, že dnes jsou papírové knihy nahrazovány těmi elektronickými, ale jelikož knižní business jen v ČR je v objemu kolem 6 mld. CZK ročně, tak k nějakému vážnému ohrožení papíru ze strany elektroniky nedochází a nenaplnily se předpovědi snílků, jak během dvou let elektronické knihy ty papírové vytlačí. Přeci jen, když si jdete koupit novou knihu, ten pocit, kdy se dotknete papíru, cítíte vůni nového tisku, pokocháte se krásně zpracovanou obálkou, to elektronika neumí. Čtení papírové knihy je zážitek.

Naopak, jako vycepovanému čtenáři mi elektronické knihy a jejich čtečky osobně dávají hodně smysl na cestách. Do malého zařízení se vejde řada knih a nehrozí, že vám vaše oblíbené tituly někdo poškodí. Bohužel vydavatelé knih u nás ještě nedošli k rozumu a snaží se prodávat elektronické knihy za cenu papírových, což ze strany nákladů na e-knihu chápu, ale díky tomu na internetu existuje široké prostředí pro získání pirátsky oskenovaných a převedených knih do e-formátu. Třeba jednou přijde i doba, kdy si koupíme papírovou knihu a součástí přijatelné ceny bude i ta elektronická verze.

Nicméně argument, že elektronické knihy nebo internet nahradí knihy papírové, se nenaplnil. Řadu publikací, převážně těch odborných a zajímavých (v mém případě hlavně marketingových) na internetu nebo v elektronické podobě nemáte vůbec šanci nalézt.

Přes množství koníčků, které mám, je pro mne četba stále jedním z nejlepších způsobů, jak trávit volný čas a zároveň i odpočívat.

A jak se pozná závislost na knihách? Jdete si nakoupit třeba něco k snědku a místo toho skončíte v knihkupectví a vybíráte si další knihy ke čtení :)

pondělí 24. června 2013

#4 (Po)závodní euforie

Stojím na startu půlmaratonu a jsem nervózní. Potřetí se ujišťuji, jestli mám správně zavázané tkaničky bot a kontroluji, zda čip je na svém místě. Za chvíli startujeme. Lidé v koridoru okolo mě poskakují, rozcvičují se, rozhlíží se, loučí se se svými blízkými nebo si přejí hodně štěstí.  Konečně výstřel a za zvuku Smetanovy Vltavy se masa lidí dává do pohybu.

Běžím. Tělo se pohybem pomalu se zahřívá. Nejdříve vědomě kontroluji každý krok; po zhruba desítce minut se pohyb stane automatickým a nervozitu střídá pocit jakési podivně bezmyšlenkovité soustředěnosti, ne nepodobné transu. Tělo začne produkovat endorfin. Začínám pociťovat radost z pohybu. Už to samotné, je důvodem, proč alespoň čtyřikrát týdně obouvám běžecké boty.  Už to samotné je něco, co mě spolu se stovkami tréninkových kilometrů při troše štěstí dovede až do cíle.

Větší závod s mezinárodní účastí ale znamená více diváků. Lidé podél trati hřmotně povzbuzují. Tleskají, troubí, křičí. Nastavují přes zátarasy ruce, aby si s vámi plácli. Jste možná anonymní běžec startující z nejzazšího koridoru jako já, žádná hvězda. Ale jejich povzbuzení je adresováno i vám.  To spolu s endorfinem vytváří (ne)opakovatelný zážitek. Dodá vám síly, když už docházejí, přehluší bolest stehen a lýtek, křeč ve svalech chodidla, bolest hlavy, břicha nebo tlak na prstech nesvědčící o ničem jiném, než že se vám z nových bot dělají puchýře.  Když máte sil dost, tak vás atmosféra a ještě více nabudí.  Máte chuť okolostojícím lidem tleskat a křičet s nimi, zrychlit. A možná to taky uděláte.

To vše mě provázelo od prvního kilometru až na kilometr jednadvacátý a v cílové rovince mně umožnilo pokusit se o závěrečný sprint po kočičích hlavách.


Doběhla jsem už před dobrou půlhodinou a stále se usmívám. A usmívám se i teď, když si na ten zážitek vzpomenu. 

sobota 22. června 2013

#3 Náhodná pomoc

Znáte to, široko daleko nikoho neznáte a něco potřebujete. Vytáhnout těžký kufr do tramvaje, ukázat správnou cestu na nádraží nebo půjčit chybějících 5 korun u pokladny. Automaticky počítáme s tím, že každý na ulici je zakaboněný, dívá se dolů a zajímá ho jen vlastní cesta. V uších sluchátka, nevnímá.

Omyl, existují tací, kteří se dívají kolem sebe a kteří dokážou udělat dobrý skutek, aniž by za něj něco chtěli. Zní to jako klišé, ale nejlepší v tom jsou opravdu Američané. Stála jsem uprostřed Manhattanu, hlava zabořená do mapy a nemohla jsem dopočítat jejich slavné streests a avenues. Přišel, poradil. Stála jsem v metru a dumala, jak si koupit lístek. Přišel, poradil. Jela jsem autobusem a nevěděla, kde přesně vystoupit. Naklonil se ke mně, poradil.Automaticky, bez požádání o pomoc. A tak bych mohla pokračovat.

Není to ale nic neobvyklého ani u nás. V Praze nebo kdekoli jinde. Občas jsme podezřívaví, ale umíme to. Navíc vždy potěší, když pomoc přijde nečekaně. A potěší to i pomocníka. „Hledáte cestu ven? Tak rovně a doprava.“
„Jé, děkuju! Já tu tak bloudím…“
„Nemáte zač.“
A dva spokojené úsměvy.

středa 19. června 2013

#2 Orientace

Čtu, z mé generace jako ještě jeden z mála, papírové noviny. Ale není to kvůli nějaké nostalgii, atmosféře či něčemu podobnému. Je to kvůli víkendové příloze Lidových novin, kvůli Orientaci. Těch několik stránek, které vychází jako samostatně vložený blok každou sobotu, jsou pro mě stále trochu záhadou. Z jedné strany se na ně tlačí tradiční zpravodajství, z největší části opsané z internetu, z té druhé lifestylová příloha Relax a je zajímavé, že v téhle konkurenci se dokáží udržet. Risknu to a budu vypadat jako povýšený intelektuál, ale je to tak - Orientace je příloha, kterou si většinový čtenář nepřečte. A proto mě stále udivuje a těší, že v dnešní době, kdy se objem kvalitních zpráv zmenšuje, stojí někomu za to vydávat každý týden dvanáct stran poměrně náročného čtení.

Mám rád složité a často do hloubky promyšlené články, skupinové rozhovory, kulturní recenze a všechny ty věci, které se dají v Orientaci najít. Líbí se mi poslední stránka s kulturními tipy, rád si přečtu dnes už pravidelný komentář Adama Gebriana a těším se, s jakou další knihou redaktoři Lidových novin přijdou. Tahle příloha je totiž výborný materiál na rozšiřování obzorů - každý týden dostanete ve stravitelné formě výběr zajímavých věcí z kultury, politiky, sociologie a dalších a dalších oborů. Stačí jen chtít.

Na závěr si dovolím jedno přání - chci, aby Orientace a celé Lidové noviny vydržely. Pokud se podívám po dnešní české mediální scéně, je právě tahle dvojice každou sobotu jeden z posledních symbolů (čest výjimkám) poctivé novinářské práce dělané pro čtenáře.

úterý 18. června 2013

#1 Hlavu vzhůru

Procházím ulicí ve městě, ve kterém žiji a pracuji. Na tom není nic neobvyklého. Touto ulicí procházím nejméně dvakrát denně. Někdy i vícekrát. Dokázala bych zpaměti vyjmenovat obchody, které ji lemují; banky, firmy, které zde mají sídlo. I ty, které tam sídlo měly a už nemají.

Vím, ve které části stojí novinový stánek a kde stánek s květinami.  Kde jsou stromy s lavičkami, na kterých, podle denní doby, posedávají buď turisté, zamilované páry nebo bezdomovci. Pamatuji si i vzor na dláždění chodníku. Vím, kde jsou díry po vytržených kostkách, nebo kde kdysi byly, a po které straně chodníku je lépe jít, když mám tenké podpatky. "Svoji" ulici znám. Mění se jen s ročním obdobím, občasným zavřením a znovuotevřením obchodů a se změnou vzhledu jejich výloh. Ničím mě nemůže překvapit. Nebo může?  

Je to rušná ulice. Denně po ní proudí davy lidí, včetně organizovaných skupin turistů. Dřív jsem se jim vyhýbala, ale byli to právě turisté, kdo mě naučil jednu věc. Všimli jste si že jsou jedni z mála, kdo se na ulici zastaví a rozhlíží?

Jednou jsem si to zkusila taky. Zastavit se, zvednout hlavu a rozhlédnout se. Nezabere to mnoho času. Zkusila jsem se tak podívat na ulici, kterou znám. A byla jsem překvapená. Tu si všimnu malby na střešním podhledu, tady barvy a bohatého štukování na fasádě. Nebo domovního znamení či nápisu. Domy, ze kterých ve spěchu vnímám pouze přízemí jsou vysoké a krásné a kdybych je neviděla na vlastní oči, tak v nich svou ulici nepoznám.

Od té doby se chovám jako turistka pravidelně. Objevuji tak krásu, která je mně ve spěchu skrytá.