pátek 31. ledna 2014

#133 Švýcarsko - ráj železnic

Vždy jsem měl slabost pro vlaky – obzvláště pro staré parní lokomotivy. Jejich mohutnost a jistá surová mechaničnost ve mě budily úctu a respekt. Ve chvíli, kdy za sebou vlak zanechá spolu se stanicí poslední zbytky civilizace a vůkol se rozprostírají pouze lesy a krajina řídce posetá staveními, zhostí se mě zvláštní vnitřní klid – jsem konečně volný! Silnice ať se třeba zalknou poledním provozem, ale koleje? Prorostlé býlím, vinou se osaměle zamlklou krajinou, netečné vůči svému okolí. Díky důmyslnému systému výhybek se jednotlivé soupravy ladně míjí a proplétají místy, kam lidská noha běžně nemá pádný důvod vkročit. Staré vlaky zavání tajemstvím; jsou hádankou, kterou již dávno nikdo neluští, spikleneckým mrknutím v okamžiku, kdy se dvě soupravy na okamžik míjí.

Existuje-li stát, který si zaslouží označení země vlaků, pak je to dozajista Švýcarsko. Napříč šestadvaceti kantony se proplétá hustá síť železnic, po nichž se rychlostmi až 200 km/h prohánějí moderní vlakové soupravy. Vlak je ve Švýcarsku nejpřirozenějším způsobem dopravy, což poznáte již po příletu, kdy zjistíte, že obě hlavní letiště mají svá samostatná nádraží. Ať už hledáte jen dopravu mezi dvěma městy, vyhlídkovou jízdu panoramatickým vlakem kolem ledovce Pers Glacier divoce šplhajícího po úpatí masivu Piz Palü, nebo jízdu úzkokolejkou přes šest oblouků tvořících úchvatný Landwasser viadukt cestou průsmykem Bernina, švýcarská vlaková doprava, přesná jako švýcarské hodinky, vás nikdy nenechá na holičkách. Švýcarské vlaky jsou jiné – opojení surovou mechaničností zde nahrazuje tichá úcta před technickou zručností kterou vyžadovalo zbudování železničních drah na nehostinných úbočích alpských masivů a vyhloubení tunelů umožňujících bezpečný průjezd skrz úpatí hor.

čtvrtek 30. ledna 2014

#132 Čerstvě upečený chleba

Mám k tomu ještě něco dodávat?
Nic proti koupenému měkkému, ještě teplému bochníku. Jsou pekárny, které pečou výborné pečivo. Znám dvě, jejichž chleba opravdu můžu. Jedna dělá krásně křupavou kůrčičku a chléb z té druhé je vynikající i druhý den. Někdy nedokážu poznat, jestli je takzvaně „dnešní“ nebo „včerejší“.
Žádný z nich se ovšem nevyrovná chlebu, který jsem objevila před rokem. Vzhledově sice svým pološišatým nepravidelným tvarem nemá šanci konkurovat těm hromadně pečeným, ale doma ho zbožňujeme. Žádný jiný už nechceme. Je prostě „náš“. Domácí, mnou vlastnoručně upečený.
Na pečení domácího chleba jsem se těšila už od loňského prosince, kdy jsem na internetu nacházela samé pochvalné ódy těch, co už pekli. K tomu, abych voňavý bochník taky vlastnoručně stvořila, mi chyběla jedna maličkost – vlastní kuchyně. A pak, těsně před stěhováním do našeho a na dosah svojí vysněné kuchyni, jsem dostala od svojí tety recept na tento jednoduchý chleba. V jeho prospěch hned od začátku hrál fakt, že stačí zadělat těsto a ono se už o všechno postará samo. Nebudu vám nic nalhávat – hnětení totiž není moje TOP 10 činnost, a ačkoli ráda peču, tak nesnáším, když mám zapatlaný ruce od těsta.
Pár pokusů jsem recept ladila k svojí naprosté spokojenosti a ode dne, kdy jsem z trouby vytáhla pana Bochníka Dokonalého, jsem vyzkoušela spoustu experimentů s ingrediencemi, včetně oliv, které nejím (vidíte tu obětavost? :o) Mimo jiné se nám doma taky snížila spotřeba rohlíků, šunky, sýrů atp., protože kolikrát sníme chleba samotný nebo maximálně s máslem.
Přestože ho dělám celkem často, tak se nám zatím „neojedl“ a díky snadnému receptu ho pořád peču hrozně ráda. Je to jedna z věcí, které mně dělají radost, s příjemným bonusem – krásně voní.

úterý 28. ledna 2014

#131 Lekce pokory

Nevím, jak často se to stává vám, mně byla uštědřena pěkná lekce naposledy minulé pondělí. Posílal jsem nové kolegyni nějaké materiály a trochu moc jsem se zadumal nad tím, jak moc z toho bude vyplývat, jak jsem dobrý. (Ach jo, zní to směšně, jen to takhle napíšu.)

Od té chvíle se mi přestalo v práci dařit. Zjistil jsem, že jsem popletl dva termíny schůzky. Následně jsem přišel pozdě na poradu. Pak jsem nechtěně uvedl kamaráda do trapné situace, kdy musel vysvětlovat moji chybu. Večer mě pak čekalo ještě jedno setkání, přičemž jsem zjistil, že jsem opravdu nechutně zpocený, ale nemám se kde umýt a do čeho převléknout. Uff.

Mám tyhle ťafky rád. A těší mě, že mi pořád stačí ke sražení hřebínku takhle málo. Kdyby mě tak často realita neprofackovávala, musel bych asi sem tam dostat mnohem větší ránu.

Podobně umí člověka vrátit na zem dětské komentáře. V noci to totiž pokračovalo po návratu domů. Pětiletá dcerka mi nechala po mamince vzkázat: "Když je táta jeden večer pryč, tak to není problém. Když dva, tak se to dá vydržet. Ale tři za sebou, to už je vážně moc." Má pravdu děvče. Tak jsem na ni dnes ráno počkal, udělal jí snídani, doprovodil ji do školky. A víte co? Moc jsme si ty běžné ranní činnosti užili.

Mělo to dohru, kterou jsem si uvědomil později v týdnu. Měl jsem totiž v loni v naší neziskovce pocit, že sice máme v týmu strašně moc bezhlavého nadšení, ale málo realismu. Tož jsem si vzal za své hlídat rizika, upozorňovat na úskalí, připomínat zodpovědnosti a prostě trochu kontrovat. A letos? Je to přesně naopak. Oslabila se spontánní energie. Nechybí ohled na praktickou stránku věci, chybí to, kvůli čemu jsem před rokem tak brblal. Najednou si ohromně vážím lidí, snílků a nadšenců, kteří mi ještě před časem lezli na nervy. Sám před sebou se stydím za všechny momenty, kdy jsem ostatním bral vítr do plachet.

A mám radost: zase jsem dostal lekci.

pondělí 27. ledna 2014

#130 Čas strávený s babičkou

Mám babičku. Jmenuje se Danuše. Pamatuje si Druhou světovou, má ráda luštění osmisměrek a samozřejmě výborně peče a vaří.

Jako malá jsem s babičkou hrála pexeso, chodily jsme spolu na procházky do parku, jezdily na dovolené, prostě dělaly jsme takové ty žůžo věci, co babičky a vnučky dělávají. Když mě trápila rýma, bábi mě hlídala. Vařila mi čajíčky, dávala pozor, zda mám deku až pod krkem, a navíc mě vždy něco naučila. Jednou to byla kanasta, jindy zase proběhl kurz štrikování.
Každé ráno, než jsem vyrazila za vzděláním, zastavila jsem se u bábinky, aby mi vyčesala dva culíky. Taky jsem musela rychle vyzunknout čaj, který mi připravila a alou do školy.
Pamatuji si všechny naše zavařovací seance, předvánoční pečení, všechny výlety, vysedávání na balkóně a přesazování květin.

V řešení průserů se projevila jako skvělá parťačka. Donutila doktorku, aby mi napsala omluvenku na lyžařský výcvik. Neřekla mamce, že jsem si vzala rovnátka na plavání a tam je vyhodila do odpadkového koše. A taky mi dělala alibi, když jsem spala u kamarádek.

Jak šel čas, stala se takovým mým klenotem, který musím opatrovat. Vozím jí dobroty, které ještě nikdy neochutnala. Zařizuji věci, které už sama nezvládne. Miluji večery, kdy spolu koukáme na biatlon, pijeme víno a bavíme se o starých časech.
Pořád si telefonujeme. Volám jí, když v paměti lovím ingredience do polévky, ale i když dostanu kopačky. Vždy když slyším její: “Ale Haninko, to bude dobrý!”, tak je ten svět zase o něco barevnější.

No. - Je prostě úžasná!

Až babičku zítra uvidím, pořádně ji obejmu a dám pusu na čelo. Je to nejbáječnější ženská na světě.


Poznámka: Musím vás informovat, že Danuše slaví svátek 6.2., na Vandu. Protože to tak bylo dřív! A Danuše rozhodně není to samé jméno jako Dana. Pozor na to!

čtvrtek 23. ledna 2014

#129 Show (must go on)

Někdy inspirace na příspěvek pro 1000 radostí přijde sama, někdy přemýšlím, o čem bych mohla napsat, ale zrovna tahle mně přímo stoupla na nohu. Varování: následující text je psán pod vlivem čerstvých zážitků, dokud mi ještě krev hučela v uších, endorfiny se vařily v těle a hlas byl totálně ochraptělý z vyřvávání „Hey, hey, hey, hey, hey stoopid!“
Já totiž miluju koncerty. Jakékoli. Teda – jak z ukázky vyplývá – koncert symfonického orchestru není zrovna moje parketa, ale koneckonců, proč ne? Koncerty mají neskutečnou atmosféru. Ten dav, co se tísní přímo pod pódiem nebo rozvážně hledá vzdálenější místa ke stání nebo sezení, aby bylo dobře vidět. To napětí, které všemi probíhá před začátkem a stupňuje se, takže těsně před zhasnutím světel to halou hučí jako ve včelím úlu. Nepopsatelné vzrušení a nadšení, když oblíbený interpret s nějakým dramatickým vstupem zahájí koncert (aby to nakonec trumfl ještě famóznějším finále).
Ráda na koncertech stávám co nejvíc vepředu. Mnohem víc si show užiju ve stoje a mačkaje se v „kotli“ než pohodlně na sedačce. Jednak mnohem líp vidím a navíc si koncert pořádně prožiju. Protože veškeré to zpívání, pohupování, poskakování, náznaky tance, mávání rukama, „hrození“, zapalovače nad hlavou, i to občasné stoupnutí na nohu, to k tomu prostě musím mít (s výjimkou foťáků a mobilů, děkuju pěkně, strčte to zpátky do kapes, zavazíte).
A pak, když se v krátké pauze mezi písničkama otočím, vidím to obrovské množství lidí a uvědomím si, že ti všichni mají aspoň trochu stejný hudební vkus jako já, mají rádi stejnou skupinu/zpěváka/zpěvačku jako já, mám zvláštní pocit kolektivního souznění (obzvlášť, když třeba vidím, jak všechny ruce mávají nebo tleskají ve stejném rytmu).
Líbí se mi, jak po poslední písničce (to bývá ta, kterou „prostě musí zahrát“) všichni začnou tleskat, pískat, volat „Ještě! Ještě!“ a skandovat jméno interpreta. Zbožňuju ten okamžik, kdy se pak koncertující vrací, aby zakončil show největší peckou s oslnivým finále. Mám ráda, jak se po tom všichni trousí ven a nadšeně hodnotí koncert, jak mi po tom šumí v uších a ještě asi hodinu neslyším, jak pak několik dní nemůžu pořádně mluvit, jak mám vyřvaný hlasivky. A miluju ten stav „přiopilosti“, do kterého se při koncertu dostanu, dokonce jsem dneska měla dojem, že bych snad ani neměla řídit. Zrovna tento konkrétní koncert byl ten nejlepší, jaký jsem kdy zažila.

úterý 21. ledna 2014

#128 Knihovna domácí

Mám ráda knihy. Ráda čtu knihy. Tak je přirozené že na návštěvě upoutá moji pozornost zpravidla knihovnička. 

Bezděky přelétnu hřbety knih v polici a podle titulů a autorů a opotřebení knih a během chvilky je mi jasné, jestli si s člověkem, který přede mnou stojí mám co říct.

 Knihovničky jsou výkladní skříní svého majitele. Pečujeme o ně jako pečujeme o sebe.V tom jsou knihovny jako oblečení. Ne, v tomto jsou knihovny možná lepší než oblečení. Napoví totiž jaké jsou naše zájmy a někdy ukáží i víc.

Je knih hodně? Je jich málo? Převládá žánr? Autor? Zájem? Existují knihovničky u kterých je zřejmé, že mám před sebou vášnivého fanouška něčeho. Třeba fantasy. Nebo pěstování skalniček. Či těla. Či ducha.
Převaha odborných knihy může znamenat, že majitel žije svou prací. Jindy mi eklektický mix beletrie a různých žánrů prozradí že mám před sebou člověka s širokým spektrem zájmů. Jsou v knihovně jen autoři, a knihy, které byly ve své době bestsellery? Pak je možná protějšek člověkem, který plyne s davem, konzumuje trendy. Jednou jsem viděla knihovnu snoba, který si ji udržoval jako módní doplněk své image. Stejně jeho vlastní obsah ho ale nezajímal ani obsah knih. Stačilo mu že dělaly dojem svým vzhledem.  

A co se s knihami děje? Jak jsou staré a opotřebované? Voní novotou a máte pocit, že jste první kdo knihu otevřel, nebo jsou počmárané se záložkami nebo ohnutými rožky? A jak jsou vůbec knihy seřazené? Panuje v knihovně striktní řád či anarchie a knihy jsou zpřeházené a vzhůru nohama? Je toho tolik!


Je zábavné si vymýšlet amatérské teorie o vztahu knihoven s osobnostmi jejich majitelů. A je zábavnější zjistit, že některé úvahy se trefí do černého. 

pondělí 20. ledna 2014

#127 Jizvy

Bylo mi asi devět let. Nesl jsem uhlí do sklepa a na rohu domu jsem zavadil o jakýsi starý kus železa, který tam byl opřený. Spadl, škrábl mě do nohy, plechový uhlák zaduněl. Nasypal jsem uhlí do kotle a šel si umýt ruce. Za chvíli přišel do koupelny táta a trochu neklidně se ptal, co se mi stalo. Na podlaze už tou dobou byla pěkná louže.

Já jsem ale strašně nechtěl jet na chirurgii na Bulovku a vzpouzel jsem se. Představoval jsem si totiž, že konečně budu mít jizvu. Ovlivnily mě čerstvé zážitky z četby Tarzana. Ten hned zkraje své "kariéry" získá jizvu na čele, která rudne vždy, když se rozčílí. V tu chvíli už má většinou plný respekt a nemusí nic říkat, natož dělat. Nebylo by to úžasné? Věčně vás někdo nebere vážně a najednou máte k dispozici semafor. Stačí, aby se rozsvítila oranžová, a všichni začnou dávat pozor a chodit kolem vás po špičkách. Nemusíte nic, stačí, že máte jizvu.

Ehm. Na lýtku?

Od té doby se mi podařily všelijaké záseky a zářezy. Naštěstí mám asi díky rodičům a dětství na venkově dobrou hojivost i imunitu. Než jich bylo ke dvaceti, pamatoval jsem si u každé jizvičky na levém ukazováčku i její příčinu. Pocházely jednak z pitomostí, jednak ze zápasu se dřevem. Tedy v obou typech případů z klíčových okamžiků mého života. Ano, tuhle jsem si udělal, když jsem vyřezával spolužačce dubový ankh na krk. Tato je od práce na javorovém náramku pro maminku. Ta z druhé strany od naprosto nemožného pokusu vypáčit dlátem zalepenou bedýnku.

Jizev si všímám dost pozorně. Mám je rád. Vzácně viditelně ukazují něco z naší osobní intimní historie. Ta na mém levém zápěstí je nejzábavnější. Znamená totiž něco úplně jiného, než by se mohlo zdát (klíčová slova: Turek, chleba, železnice).

Minulý týden jsem si cestou ve vlaku všiml i tohohle krásného detailu:


Někdo dobře věděl, že rozříznuté věci vyrobené z poctivého materiálu se dají sešít. Moment! Ne koupit nové. Prostě sešít. Opravit. A slouží spolehlivě dál. Místo vady na kráse získají vzácnou a jedinečnou ozdobu. Jizvu.

pátek 17. ledna 2014

#126 Divadlo

(mimořádný příspěvek od +Josefa Kubíčka)

Jako školou povinné dítko jsem moc rád chodil do Klicperova divadla. Dnes se ale chci podělit o radost z divadla, které hrajeme všichni a říkáme mu život. Svět je spousta místností a každá má svá pravidla, kostýmy a role. Jinak se bavíme s doktorem, nadřízeným, nebo kamarádem. Jinak chodíme a mluvíme v montérkách, obleku, pyžamu nebo spodním prádle.

V hospodě na rohu nečekáte setkání s bankéřem v saku a žena v negližé dovede sehrát nečekanému publiku super divadlo, přestože na koupališti jsou sebe-odvážnější plavky v pořádku. :-)

Přijde ale vzácná chvíle a potkáte člověka, který nedbá role přidělené společností a vyrazí proti proudu, improvizuje, je autentický, hraje si se svým okolím i sebou samým.

Uvedu pár příkladů:
  •  Usměvavá zubařka, co vám pro pobavení pustí video na youtube a vypráví o pacientovi „jupíkovi“, co se na všechno strašně těší (a že se mu nedivím). 
  • Učitel psychologie, který si na své přednášky v 7 ráno nosí sekeru, nebo zvon aby udržel pozornost svého publika a nehraje si na “učitele”. 
  • Elegantně oblečená manažerka, jejíž úsměv, elán a dětská radost vám rozjasní i sebehorší den.
  • Nadřízený se smyslem pro humor a sebeironii. 

Já to – částečně jako formu útěku z prostředí, ve kterém jsem se necítil dobře – zkoušel hlavně změnou stylu oblékání. V hospodě si u mě hosté chtěli objednávat, když jsem přišel v košili a změnil styl chůze. Na vysoké mi studenti vykali a profesoři chtěli pomáhat s otevřením učebny. Na střední pak v období maturit stačila bílá košile a úsměv – někdo je lehce v šoku, někdo gratuluje k úspěchům.

Stačí málo a na chvíli jste někým jiným. Vykročíte z hranic své osobnosti, toho, jak chcete, aby vás ostatní vnímali, a prožíváte okamžik, který by jinak uplynul úplně všedně – třeba úplně bez povšimnutí.

zdroj: http://www.dancersamongus.com/photos/Towson-MD-Rachel-Bell
Aktualizace (18.1.2014):

Kamarád mi poslal odkaz na video o skupině lidí, kteří si říkají Sapeurs. Dokonale to vystihuje jednu z myšlenek, které se snažím popsat. Mají jednoduchou filosofii, ve videu popsanou slovy "to defy circumstance and live with joie de vivre” – volně přeloženo: vzdorovat okolnostem a užít si život.

Rád bych taky citoval komentář na konci videa … “Tito mimořádní lidé nám připomínají, že v životě si vždy můžete vybrat kým budete”.




čtvrtek 16. ledna 2014

#125 Houževnatost

Houževnatost je především vlastnost materiálů a je to schopnost zůstat nepoškozen například při nárazu. V přeneseném významu slova je to pozitivní lidská vlastnost vyjadřující odolnost, neúnavnost, bojovnost, nezdolnost, neohroženost, nezlomnost a schopnost jedince vytrvat ve snaze dosáhnout zvoleného cíle, i když jsou mu do cesty kladeny překážky.
Jak může tohle dělat radost, ptáte se? Já si totiž před několika minutami sedla k počítači, abych napsala svůj dnešní příspěvek pro 1000 věcí, které mně dělají radost, aniž bych ještě věděla, o čem to bude. Měla jsem v hlavě dva nápady a pořád jsem si mezi nimi nemohla vybrat. A, popravdě, v hlavě nebyl vhodný úvod ani pro jedno téma. Jak jsem tak seděla, hleděla do země a přemýšlela, všimla jsem si, co zrovna dělá miminko. Vykramařil si z hraček Staršího velký balon a chtěl ho chytnout. Připlazil se k němu (zatím neleze po čtyřech, ale plazí se jako indián), sáhl na balon a ten se zase o kousek odkutálel. Znovu se připlazil k balonu a ten mu zase o kus utekl. A tak pořád dokola. Neuvěřitelně dlouho a vytrvale se Mladší plazil křížem krážem pokojem, kam se zrovna balon odkutálel, a naháněl ho.
Přemýšlela jsem nad tím, jak jsou děti neskutečně houževnaté a trpělivé. Neúnavně se znovu a znovu pokoušejí posadit, postavit, udělat krok, postavit kostku na kostku, navléknout kroužky na tyčku, prostě cokoli, co se zrovna rozhodly udělat, tak dlouho, dokud se jim to nepovede. Je zajímavé pátrat po tom, kdy se z nás ta dětská houževnatost vytratila, že v dospělosti máme tendence všechno po pár nevydařených pokusech vzdát. Kdybychom byli trpěliví a houževnatí jako děti, dosáhli bychom mnohého, co bychom si zamanuli. Možná se snažíte být nezdolní a jen tak nevzdáte a nezkusíte to desetkrát, ale čtyřicetkrát, ale troufám si říct, že tu nekonečnou dětskou vytrvalost v sobě už nemá nikdo z nás (snad jen ti chudí duchem, kteří zůstanou dětmi navždy). A kdyby se daly děti tak snadno odradit neúspěchem, jako to děláme my dospělí, zřejmě nikdy by se nenaučily chodit, číst, zapínat knoflíky, zavazovat si tkaničky a podobné záludnosti dětství. Ale ony naštěstí bojovné a nezlomné jsou.

Nezbývá, než je obdivovat a třeba se jimi inspirovat.

úterý 14. ledna 2014

#124 Férové souboje

Nejspíš po mamince jsem zdědil sklon k romantickým manýrám. Co všechno jsem v mládí uskutečnil? Povedlo se mi napsat slušnou řádku veršů, hrál jsem své lásce na kytaru, nosil jsem plášť a cylindr, trochu šermoval, marně zkoušel jezdit na koni a hlavně – přečetl jsem leccos. Žádnou věc jsem nikdy nedotáhl do hrdinského konce, jednu jsem však ani nezkusil: neměl jsem skutečný souboj. Ani o dívku, ani o čest. Dobře tak, myslím, že je to od jisté doby (už asi 300 let?) věc v našich zemích zakázaná.


Pak jsem ale jednak začal chodit na setkání evangelické mládeže a jednak (zcela v linii se zmíněnými romantickými sklony) nastoupil na filosofickou fakultu. Obojí prostředí bylo výjimečné svou kulturou debat, disputací, intelektuálních pří, kritických rozhovorů. Tam jsem se naučil diskutovat jen pro radost z diskuse – z poměřování sil, posouvání argumentů, hledání společných východisek, odhalování slabin protivníka, objevování slabin vlastních, změny postojů a rozšiřování obzorů. (Poznámka na okraj: má žena tyhle sklony bytostně nesnáší a říká tomu "hádání se pro radost". Chápu ji, ale nemohu si pomoci.)

Pochopitelně musí jít o správnou disciplínu a o férový přístup z obou stran. Navzdory svým původním naivním a romantickým představám totiž od jisté doby nesnáším box. Při šermu jde o obratnost: krytí, výpady, ústupy, pozornost vůči strategii oponenta. Zásah je výjimečný a stačí, aby byl symbolický.

Takové mám rád diskuse. Kdysi jsem se do jedné pustil na sociálních sítích se svým bývalým spolužákem ze střední školy. A se zlou jsem se potázal – on je totiž boxer. Jeho přístup k disputaci to fantasticky dokládá. Jeho cílem bylo zasáhnout co nejtvrději. Vyhledat potenciálně slabé místo a udeřit. Ignorovat a vykrývat jakékoli náznaky či argumenty z druhé strany. Nepustit si k tělu sebemenší nejistotu. Pokud by dopadla rána, dělat, jako by nebyla. Hlavně nedat najevo, že soupeřova akce měla nějaký účinek, jeho pak zničit a srazit přinejmenším na kolena. Hrál možná podle pravidel… ale ne hru gentlemanů.

Od té doby si své protivníky pečlivě vybírám. Jeden z nejurputnějších sídlí v Českém Brodě a je to báječná žena. A podle čeho se pozná dobrý protivník? Zejména tak, že bít se s ním a být jím poražen je vlastně svého druhu vítězstvím.

pondělí 13. ledna 2014

#123 Počítání

Někdy jdu po ulici a počítám si. Jen tak. Počítám červená auta, sloupy veřejného osvětlení, svoje kroky. Třeba kolik kroků se vejde do jednoho nádechu a kolik do jednoho výdechu. Nejspíš je to deformace z běhání. Když jsem běžela několik hodin, tak jsem bezděky počítala.

Jindy počítám vteřiny. Třeba když mám nějaké tlačítko zmáčknout dvě vteřiny: jednadvacet, dvaadvacet. Nebo se v obchodě snažím z hlavy průběžně počítat útratu. To mi skoro nejde, protože součet před další položkou zapomenu.

Možná i proto mám ráda nástroje, přístroje a aplikace, které počítají za mě. Excel a kalkulačky. Nebo přesýpací hodiny v koupelně vyměřující dvě minuty na čištění zubů. Minutka na sporáku, která mně hlásí, kdy mám slít louhující se čaj, anebo kdy vypnout vařící se polévku. A co teprve aplikace v telefonu, která mi počítá minuty a hodiny běhu a tempo. Je to prima. Že je máme.


Jenže někdy neumím napočítat ani do deseti. Než zareaguji. Když mě něco nebo někdo naštve. Ale když už se mi to podaří, tak mě to těší. Jedna, dvě, tři, čtyři… až deset. 

Ale nejsem v tom sama. I proto trénuju. Myslím, že lidé málo počítají. Není to legrační? Máme tak důmyslné nástroje a neumíme napočítat do deseti.

sobota 11. ledna 2014

#122 Křížovky


Zástup lidí na tři, akvarijní rybička na pět, horolezecké sekyrky na šest. Dav, akara, cepíny. Už víte? Ano, křížovky. Zrovna jednu jsem včera luštila. Přišla jsem domů z práce, unavená po celém týdnu a neměla jsem na nic sílu. Tak jsem zalistovala v novinách, vytáhla křížovkovou celostránku a začala. Vyšlo mi: Všechny výmluvy, které používá průměrný člověk, může úspěšný člověk udělat také, ale úspěšný člověk to nedělá (motivační citát, autor neznámý). Tajenka nic moc, ale ten pocit vítězství, že jsem k ní došla!

První křížovky jsem začala luštit kdysi dávno o prázdninách, když bylo ošklivě a já se nudila. Zasedla jsem ke stolu a všechny kolem sebe otravovala: „Babi, bankovní odměna za peníze, Ú, nic, nic, K. Nebo klamy, nic, L, nic, nic, Y.“ Trvalo mi celou věčnost, než jsem dospěla k tajence. Pak jsem si ale začala základní křížovkářské pojmy pamatovat, někdy pomohla nápověda, někdy křížovkářský slovník, někdy intuice a pak jsem si vystačila sama. A někdy nepomohlo nic a políčka zůstala prázdná. Včetně těch nejdůležitějších – tajenky.

Častějším luštěním jsem si dávala vyšší a vyšší cíle. Dnes už mi například nestačí jen přečíst tajenku, vítězství pro mě znamená, že žádné políčko nezůstalo prázdné. Protože teprve pak je křížovka úplně doluštěná.

Počítala jsem sudoku, hypnotizovala osmisměrky, na klasickou švédskou křížovku ale nic nemá. U ní totiž musíte ukázat trochu znalosti. Taky jste si někdy řekli: „To si zapamatuju, to se bude hodit do křížovky!“? Nebo: „Tyjo, to jsme se učili ve škole, to jsem věděl!“ A nic.

Nejhorší je dopadnout jako Hurvínek, který když se pokouší číst tajenku, říká něco jako HÁRŠKPLTNOUV. To je nejlepší papír zmuchlat a celý vyhodit.  

A ještě něco mě napadá, Svěrákův a Uhlířův popěvek, který jako by byl o mně: "Křížovky, křížovky s tajenkama, vy mě vždycky potěšíte, když jsem sama. Křížovky, křížovky, dobře je nám spolu, když to nejde dohromady, jde to shora dolů, když to nejde dohromady, jde to shora dolů."

čtvrtek 9. ledna 2014

#121 Příspěvkový rituál

Aniž bych to dělala cíleně, tak jsem si k psaní na blog 1000 věcí, které mně dělají radost vytvořila příjemný rituál. Několik příspěvků už mám za sebou a teprve až dnes, v průběhu přípravy na psaní nejnovější radosti, jsem si uvědomila, že to dělám téměř pokaždé stejně.
Nejdřív mně dojde, že už si v hlavě podvědomě sestavuju věty a hledám nejvhodnější slova a přirovnání. Pak chvilku zvažuju, jestli je inspirace opravdu hodná zařazení mezi tisíc radostí, jestli mám spisovatelskou slinu a hlavně jestli mám chvilku času (a klidu) na tvoření. Zjistím, jestli činnost, které se zrovna věnuje Starší, vypadá dlouhodobě a mám-li šanci na přibližně půlhodinku nepřerušované práce.
Když jsou hvězdy příznivě nakloněny, vybalím si na stolku notebook, namelu si zrnka, zaliju vodou, našlehám mléčnou pěnu a vyrobím si kafe a společně s počítačem oboje naaranžuju na stolek ke krajíčku pohovky. Dokud bylo miminko nepohyblivé, položila jsem ho doprostřed gauče, rozbalila mu plínku a nad hlavu, mezi opěradla, mu zapíchla větrník. Teď ho většinou položím na dětskou hrazdičku před krb, sundám mu plínku, v dosahu mu naskládám spoustu jeho hraček a v okruhu tří metrů odstraním všechny drobné kousky lega, knížky, omalovánky, „notebook“ Staršího (Mladší z něj vyloupává klávesy), pastelky, modelínu, jehličí z vánočního stromečku, úlomky z dřeva do krbu... Zapnu počítač, vyzuju se a napíšu název příspěvku – v ten okamžik už je většinou půl kafe ve mně. Celou dobu se snažím nezapomenout myšlenky, které lítají hlavou rychlostí blesku, a slovní obraty, které mě už napadly. Zasranduju s Mladším naše oblíbené „Kdopak to tady všechno počůral?“ a vytřu kolem něho zem. Chvilku trvá, než přijdu na první slova, kterými začít, ale pak už konečně píšu.
Občas stíhám mezi jednotlivými údery do klávesnice rozfoukat větrník, pustit písničku, nachystat pití, vytřít zem (zase), vzít telefon, podat blikací telefon, uvařit manželovi čaj a donést paralen (právě teď), podat rozuteklé kostky zpět do dosahu miniručiček, pustit pohádku, zkontrolovat oběd v troubě, zahrkat mývalem, dopít to kafe, vytřít potřetí zem a při tom všem nepřetrhnout nit myšlenek – to bychom měli k té půlhodince klidu na práci.

Na závěr si po sobě výsledek dvakrát přečtu (což stejně nezabrání občasnému průniku hrubky, špatnému slovosledu a tak podobně) a šup s tím na blog. A vzhledem k tomu, že mám tento rituál ráda a že se na psaní pokaždé těším, tak si dovoluji ho zařadit mezi tisíc věcí, které mně dělají radost.

úterý 7. ledna 2014

#120 Bájní válečníci

Znáte svět, ve kterém chlapi svobodně projevují emoce? Kde se muži perou, když mají vztek, pláčou když jsou zoufalí, objímají se v radosti – a vůbec se chovají tak nějak přirozeně? Prostředí, kde mezi otcem a synem panuje úcta, respekt, ale nechybí škádlení a škorpení?

Mě se cesta do té bájné země znovu otevřela, když zemřel dědeček. Odjakživa miloval Skandinávii a podle svých slov tam zamlada strávil nejlepší dva roky svého života. Když jsme byli malí špunti, občas nás večer hlídal a před spaním nám četl z umolousaných černobíle ilustrovaných knížek s modrým a zeleným popisem na obálce a s jednoduchým titulem: První a druhá kniha vikinga Vika. Když jsem se v létě probíral vzpomínkami, padla mi do oka v knihovně právě tahle modrozelená dvojice a rozhodl jsem se, že ji teď zase budu prozměnu já číst svým dětem – se vzpomínkou na milovaného prarodiče.

Někdy se Vám návrat do dětství nevyplatí a vy po chvíli znechuceně odkládáte film nebo knihu s otázkou, co vás na tom tenkrát tak bavilo. Ne tak tentokrát. Úplně mě zaskočilo, jak moc dobrý Viking Vike je. Kniha srší jemným humorem. Je střídavě napínavá i konverzační, trochu moralizuje, trochu nadsazuje. Jejím střdem je postava malého vikingského chlapce, který nesnáší statečnost a statečné lidi, protože si všiml, že se tato oceňovaná vlastnost většinou v člověku vyvažuje s chytrostí. A jelikož statečnost vede často ke ztrátě ucha, oka, nebo dokonce života, on bude raději chytrý a zbabělý. Stává se vynálezcem lecčeho zajímavého, co dnes patří k základům civilizace: světelné signalizace, hasičské stříkačky, ruční i okružní pily a podobně.

Jeho táta, náčelník Halvar, se na Vika za to zlobí a trochu se za něj stydí. Přitom ale sám dobře ví, že bez chytrého syna by se z ledasjaké šlamastyky nebyl dostal. Když se někde ocitne bez Vika, nezřídka propadá chmurám a beznaději. Vike milovanému tátovi vždycky pomůže, na druhou stranu je pln ohledů i k máme Ylvě, která má dobré srdce a spoustu práce (a tak jí usnadní život vynálezem vodovodního potrubí a dřezu s tekoucí vodou).

Aby se mamince doma nestýskalo, nemůže se také Vike stát králem v daleké zemi. "Co je zlatá koruna proti zlatému tátovi!" říká malý zbabělý génius, a máma Ylva to vyšije na sváteční ubrus.

Prostě funkční rodina, jak má být. Podobně (je to náhoda?) jako u loupežníka Rumcajse.
 


pondělí 6. ledna 2014

#119 Jak se jmenuješ ty vole?

Jmenuju se Kateřina. Rodiče mě oslovovali Kateřinko, Katko, Katy. Když jsem zlobila tak Kateřino.
Učitelé na základní škole mě oslovovali Čadová. Oslovení příjmením se tenkrát nosilo. Oslovovali mě tak i spolužáci. Mimoto mě oslovovali i Katko, Kačí, Kačko nebo třeba taky “ty vole” což mi nikterak nevadilo. To se taky tenkrát nosilo.

Později, to už mně svět začal vykat, mě okolí oslovovalo Vy, Katko, Kateřino, slečno, Čadová, paní Čadová.
Postupně se ale významnější než mé jméno asi stala moje práce, moje pozice v práci či ve společnosti. Jméno se totiž začalo vytrácet. Do už známé množiny oslovení se začaly vkrádat oslovení jako paní kolegyně, vážená kolegyně, vážená paní, vážená slečno, vážená, paní manažerko, paní inženýrko (bez ohledu na to že inženýrka nejsem).

Kamarádi a přátelé mě oslovují všemi známými variantami mého jména a ti originálnější vymýšlejí i nové. Ti důvěrnější mě oslovují i moje drahá, nejdražší, drahouši, miláčku, zlato, kočko, cica, mojko, moja.

Jsou lidé kteří, přestože se známe dlouho, mě jménem neoslovili nikdy nebo zřídka. Jsem pro ně dobrý den, zdravím, ahoj, čau, nazdar, poslyš, hele, ty.

Komunikace se zrychlila, sdělení se zkracují, stávají se instantní, méně osobní. Šetříme místem, časem, pohyby při úderech do klávesnice, hlasem, kyslíkem, projevy úcty, city. Vším.

Kateřina je krásné jméno a mám ho ráda. Mám ráda i svoje příjmení, obojí tvoří mou identitu. Není jí jen můj společenský status, pracovní pozice nebo titul. A tak mi občas stačí k radosti, když mě lidé, kteří moje jméno znají, osloví právě tím jménem.

pátek 3. ledna 2014

#118 Objetí

(mimořádný příspěvek od +Josefa Kubíčka)

Je mi smutno, budeš mi chybět, už to nezvládnu,...

Jsem šťastný, rád jsem tě poznal, děkuji, chyběla si mi, vážím si tě,...


Napadne vás jedno slovo, které vystihne všechna tahle a jistě mnoho dalších sdělení?  A co beze slov a darů? Znám jedno znamení vděku a radosti, ale i volání o pomoc ve chvílích smutku a tísně, které už sami nedokážeme unést. Při loučení nepotřebujeme honosné dary, abychom dokázali jak moc nám bude přítel chybět. Umíme to všichni, jako malí jsme to dělali často a andělé to nezapomněli.

Pevné objetí může být ta největší a nejúčinnější pomoc, jakou můžeme člověku v nouzi poskytnout. Jsou i objetí nechtěná, která přijmeme třeba jen ze slušnosti a úcty, ale i z těch dokážeme vyčíst sympatie a svoji důležitost pro dotyčného.

Přiznám se, že jsem dosud nepřišel na to, jak správně společensky "líbat" na tvář. První setkání s tímto zvykem byl pěkný šok a vždycky když na to přijde, je to zmatek. Jen se přiklonit a lehce dotknout tváří, nebo skutečně políbit? Levá, pravá, či snad obě tváře? Nejen každá země, ale i každý jedinec to má jinak a jeden způsob nenajdeme. Líbání rukou mám díky V. Špačkovi teoreticky zmáknuté, ale v tak pompézní společnosti se zatím nepohybuji. U objímání je tu jen ta choreografie srážejících se hlav :-).

Co my kluci?
Pamatujete si, pánové, kdy vás naposledy objal jiný chlap? Matně tuším, že u mě to byl kdysi dávno taťka... opakovat se to už nebude a o to víc mě mrzí, že už si to nedokážu vybavit. My kluci a chlapi se holt moc neobjímáme – zato ale máme jiné způsoby jak vyjádřit souznění.

Byl jsem jednou kamarádem označen za haptický typ. To označení se mi líbí a, jak je nakonec dobře vidět, vystihuje mě velmi trefně. V té blízkosti je něco magického. Malý vesmír, kde je vše na chvíli v pořádku, vše se ztiší a okolní ruch jako by odletěl někam do dálky... 

P.S.: Asi teď konečně vím, proč mám tak rád tanec, ale o tom třeba jindy :-).

čtvrtek 2. ledna 2014

#117 Okno do zahrady

Když jsme se koncem dubna pro mne nejlepšího roku 2013 stěhovali do vlastního domu, byl stále ve stádiu budování (což vlastně ještě pořád je a dlouho asi ještě bude). Žádná místnost nebyla tehdy ještě stoprocentně hotová (což vlastně ještě pořád žádná není a dlouho asi ještě nebude - ale jedná se o postradatelné drobnosti jako lišty nebo lustry). Teprve nějakou dobu po nastěhování jsme objednávali žaluzie, 14 dnů trvala výroba, tak jsme pár týdnů bydleli bez žaluzií či jiného zatmění oken. Nijak nám to nevadilo, chodili jsme celkem brzy spát - já ještě v šestinedělí, muž vyčerpaný stavebním ultramaratonem těsně před stěhováním.
Bydlíme na konci slepé ulice a okno naší ložnice směřuje na jih, do zahrady, z mírného kopce, takže máme božský klid a široký výhled. Ve dne není nijak výjmečný, rozhled zahrnuje zahrádky sousedů, za nimi park a v dáli širá pole. Ale v noci nám nepřítomnost žaluzií a postel přímo proti oknu poskytovali neobyčejný a dechberoucí výhled na hvězdy. Žádné pouliční lampy či jiný zdroj rušivého světla, absolutní tmu tříštil jen třpytivý svit hvězd a tlumená mihotavá záře od krbu, pronikají do pokoje prosklenými dveřmi. Leželi jsme v posteli v objetí, dojatí čerstvě rozrostlou rodinou, novým vlastním hnízdem a pohádkovým výhledem. Občas se pokoj prosvětlil, jak se měsíc na své trajektorii dostal do našeho záběru. Když jsem několikrát za noc vstávala k miminku, poskytoval jeho svit dostatečné množství světla - dost na to, abych nemusela rozsvěcet lampičku, a tak akorát, aby nebudil zbylé dva obyvatele místnosti. A já jsem mohla porovnat, kam během mého spánku doputoval.
Když nám pak namontovali žaluzie, ještě několik dalších nocí jsem je nezatahovala, abychom o výhled z postele na hvězdy nepřišli. Ale jak se začali prodlužovat dny a tma přicházela stále později a později, začali jsme na noc okno zatmívat.
Ten výhled mi chybí, tak teď občas schválně "zapomenu" večer žaluzie spustit a před usnutím si dopřávám pohled na hvězdy.
V úterý na Silvestra jsme šli spát těsně před dvanáctou. Vytáhli jsme žaluzie a s úderem půlnoci jsme přímo z postele sledovali ohňostroj. Asi 200 metrů přímo pod námi bydlí manželův bratranec, který se na jeden den v roce stává nekontrolovatelným pyromanem. Na jeho dům sice nevidíme, ale na barevnou záplavou světlic a rachejtlí jsme viděli přímo dokonale a to anižbychom museli vystrčit zpod peřiny nos.