čtvrtek 29. května 2014

#178 Dřevěné hračky

S postupem času dozrávám k různým rozhodnutím a ve spoustě věcí se čím dál častěji vracím k přírodě (nohy si pořád holím:). Myslím si, že je to z velké části také ovlivněno mateřstvím. Víc nad vším přemýšlím a chci pro svoje chlapečky to nejlepší, nejzdravější, nejbezpěčnější, nejpřirozenější...
S dětmi jsem se takto dopracovala k oblibě dřevěných hraček. Jsou moje nejoblíbenější. Přesto, že jsou "nudně" přírodní, mohou být barevné, nápadité a edukativní. Mám v Brně vyhlídnutý obchůdek, kde se prodávají pouze hračky ze dřeva a tam má přírodní duše plesá radostí. Autíčka, postavičky, stavebnice, pexesa, domina, kostky, hudební nástroje, puzzle, zvířátka, knížky, provlékačky, korálky, vláčky, hlavolamy... Vše, na co si vzpomenete.
Považuji za velké plus, že dřevěné hračky jsou nadčasové - vždyť ten dřevěný koník i kostky jsou úplně stejné, s jakými jsem si hrávala v dětství já, zatímco na ostatních mých hračkách jsou desetiletí silně znát. Jsou také odolné - ne, že by byly nerozbitné, ale nehrozí, že se po pádu ze stolu ulomí roh. A když náhodou přece jen něco upadne, obvykle se to dá jednoduše spravit.
Samozřejmě si v rámci svého "velkého návratu k přírodě" představuji, že si klučíci hrají jen s hračkami szpřírodních materiálů, ale při pohledu na boxy plné plastových (a snadno rozbitelných) hraček je mi jasné, že nemám šanci. Zbývá mi jediné: dál poctivě infiltrovat dřevěné hračky do hracího koutku, ukázat dětem, že jsou srovnatelné, ba dokonce lepší, a doufat, že si k nim najdou cestu. Zatím to jde správným směrem.

středa 28. května 2014

#177 Kamarádova manželka

Ten fenomén mě nepřestane udivovat. Potkávám nové lidi rád, i když je pravda, že se díky své momentální profesi pohybuju hlavně v pánské společnosti. A čas od času se stane, že se s nějakým kolegou člověk sblíží o maličko víc. Nejsnáze to jde, když máte něco důležitého společného: školu, muziku, věk dětí, mindrák nebo pracovní projekt.

Začnete mimo práci chodit na kafe (nebo na pivo či cigárko), pokecáte i o rodině. Pak vás napadne, že byste se mohli navzájem navštívit i doma. A tak vyrazíte k nim, nebo přijdou k vám, on i jeho žena. Chytrá, krásná, zábavná. Po pár slovech se konverzace rozdělí a děvčata navážou paralelní hovor. Návštěva se výjimečně dobře vyvede, odcházíte s pozváním na další. Vyměníte si jich takhle pár a najednou zjistíte, že si vaše žena a jeho žena začaly psát e-mailem a telefonovat o nějakých záležitostech kolem dětí, knih, filmů či jídla a jistě i o něčem dalším, o čem radši nechcete vědět.


Lillian Gish by Hartsook Photo, ca. 1915


Časem je jasné, že se z vašich žen staly vlastně ještě větší kamarádky, než jste byli původně vy dva muži. Jsou to často ony, kdo domlouvá vzájemná setkání, kdo myslí na dárky k Vánocům a narozeninám.

V mém případě to naštěstí nikdy nedopadlo jako v nádherné baladě Long Black Veil. I když se přiznám, že pro některé manželky svých kamarádů mám vyloženou slabost. Však moje žena pro některé naše společné kamarády taky, tak jaképak copak! Nebo že by šlo o nějakou "zkoušku charakteru"?

Ten years ago on a cold dark night there was
Someone killed 'neath the town hall lights
There were few at the scene, but they all agreed
That the slayer who ran, looked a lot like me

Now she walks these hills, in a long black veil
She visits my grave, when the cold winds wail
Nobody knows, nobody sees
Nobody knows, but me

The scaffold is high, and eternity's near
She stood in the crowd, and shed not a tear
But some times at night, when the cold wind moans
In a long black veil, she cries over my bones

Now she walks these hills, in a long black veil
She visits my grave, when the night winds wail
Nobody knows, nobody sees
Nobody knows, but me

The judge said son, what is your alibi
If you were somewhere else, then you won't have to die
I spoke not a word, though it meant my life
I'd been in the arms of my best friends wife

Now she walks these hills, in a long black veil
She visits my grave, when the night winds wail
Nobody knows, nobody sees
Nobody knows, but me
Nobody knows, nobody sees
Nobody knows, but me




čtvrtek 22. května 2014

#176 Zkoušky charakteru

Život před nás staví různé zkoušky. Některé jsou významné a na první pohled víte, že TEĎ se něco děje. Jindy jsou zamaskovány za běžné činnosti a mnohdy ani nepoznáme, že jsme se o sobě právě mohli něco dozvědět.
Včera večer se mi jedné takové nenápadné zkoušky charakteru dostalo a protože po hodinu a půl byl můj mozek téměř nezaměstnán, mohla jsem si tu zkoušku uvědomit a přemýšlet nad tím.
Některé z mých vlastností jsou například "líná", "tvrdohlavá", "povinnosti odkládající", "umanutá", "výmluvy hledající" a ta, kterou si uvědomuji celkem nově, tedy "cílevědomá". Když jsem šla včera běhat, všechno hrálo proti mě: něco na mě leze, tak jsem se necítila úplně fit; po kilometru jsem začala stoupat do kopce s protivětrem; po třech kilometrech se přidaly nepříjemnosti s oblečením (ač běžeckým).
Přestože jsem od začátku hubnoucího procesu shodila celkem dost kilo, některé mé partie mají k dokonalosti stále daleko. Například nohy - od půlky stehen dolů dobrý, ale ta horní půlka... Ať dělám, co dělám, stehna se mi v horní části stále dotýkají. Sotva jsem se včera při běhu trochu opotila, začaly se mně vyhrnovat nohavice kraťasů až kam to šlo a stehna se mi začala o sebe třít. Po třech kilometrech běhu už jsem je měla nepříjemně rozedřená a dala jsem si závazek: když vyběhnu nahoru na kopec a budou mě odřená místa bolet, otočím se a seběhnu zpátky kratší cestou (celkem asi 8 km) a pokud ne, poběžím dál (celkem 13 km).
Na kopci mě už stehna pekelně pálila, takže mohla vyhrát moje shnilost a já jsem bez výčitek mohla zvolit kratší trasu a být dřív doma, v posteli, u knížky. Ano, tušíte správně, nezvolila jsem. Pokračovala jsem umanutě dál. Po sedmi kilometrech jsem se proklínala. Po devíti kilometrech mě začalo píchat v zádech pod levou půlkou žeber. Po desíti kilometrech se mi začala odírat i jedna paže o lem tílka. Po dvanácti kilometrech už jsem běžela rychlostí plazení a přemýšlela jsem nad tím, kdybych měla znovu tu možnost volby trasy, jestli bych změnila svoje rozhodnutí. Ano, tušíte správně, nezměnila.
V okamžiku, kdy jsem dobíhala k cíli, jsem měla uběhnutých 12,6 km a do rekordních třinácti mi chybělo pouhých 400 metrů. Takže jsem i přes totální vyčerpanost minula cíl a zaběhla si dalších dvě stě metrů, pak jsem se otočila a běžela zpátky.
Měla jsem radost, že mně tahle zkouška charakteru ukázala, že má cílevědomost je silnější vlastnost než má lenost.
A cena za tvrdohlavost? Do krve rozedřená stehna. Kdybych teď měla znovu možnost volby... Ano, tušíte správně...

středa 21. května 2014

#175 Pampeliška

Jsou věci tak prosté, že si je ani neuvědomujeme. Společně sdílený zážitek, společná radost, společně strávený čas a společnost jako taková. Člověk si to neuvědomuje, dokud jí má dostatek. Je pro něj samozřejmostí, která se prostě vyskytuje.
Vyrazila jsem – jako již několikrát – na bubenický víkend. Přesněji řečeno na víkend s bubeníky a tanečnicemi orientálních stylů. Všechny tyto víkendy mívají dva společné rysy. Za prvé se odehrávají v zapadlých místech, kde nikoho moc nerušíme, a proto se na ně dá dostat jen automobily a mnohdy ne zrovna jednoduše. Za druhé – obvykle oplývají těžší českou kuchyní, která vyhovuje jednomu z hlavních organizátorů. Pokud se smíříte s oběma atributy, jste zváni.
Nemohu však opominout ještě druhé dva rysy – tedy číslo tři a čtyři. Takže za třetí – jakmile se začne učit, zapomeňte na nějaký čas na výletění. A za čtvrté – večer se společně hraje a pije. Každý dle svého. Nebudu zastírat, že poslední vytrvalci odpadají nad ránem a pouze matně si pamatují, v kolik šli spát a jak se do té postele vlastně dostali. To je jejich problém. Hlavně, když jsou ráno zase funkční na další lekce. Tentokráte jsme k takovému pobytu přemluvili i – říkejme jí třeba – Pampeliška. Abyste pochopili, o čem budu dále psát, musím se vrátit trochu zpátky v čase.
 Pampeliška je tanečnice, která tančila a tančí již mnoho let. Já o ní tvrdím, že je tak trochu (v dobrém) blázen, který neví, kdy zabrzdit. Nebo spíše byla. Znávala jsem jí jako nezadržitelnou osůbku, která si zaplatila množství tanečních workshopů, které pak leckdy nebylo možno stíhat časově ani fyzicky, takže občas nějaký z nich přepustila někomu jinému. Tímhle tempem jela svým životem až do bodu, kdy jí život ukázal, zač je toho loket. Stalo se, že byla nucena absolvovat jistou operaci, po níž měla nařízen klid. Ale to by to nebyla Pampeliška. A tak nerespektovala, co měla, a dál úpěnlivě trénovala na předvánoční taneční show, kde měla mít – prvně – svoje vlastní vystoupení. Nastaly však pooperační komplikace, které bohužel taky nerespektovala, bolesti utlumila léky a tak přesně den před onou show upadla do bezvědomí a do nemocnice ji odvezli s kompletní sepsí celého těla. V komatu strávila celý měsíc a další jeden či dva tlumena léky v navozeném spánku. Přežila, ale za cenu toho, že následovaly tvrdé měsíce a roky strávené pobytem po léčebnách, aby nepoužívané tělo opět rozhýbala a donutila ke svým funkcím. A v tom jí opět pomohla její zarputilost, tentokrát však použitá k dobrým účelům.
Sledovala jsem její pokroky, sledovala jsem i zázrak toho, jak různá mozková centra ovládají různé činnosti. A tak zatímco se dobelhala do tančírny o dvou francouzských holích, v momentě, kdy je odložila a začala tančit, vypadala jako někdo, kdo se snad jen lehce připil, ale jinak by vás ani nenapadlo, že na delší vzdálenosti používá kolečkové křeslo. Snadno se unaví, potřebuje si čas od času lehnout, ale snaží se a žije. A má svoji dobrou náladu a k mnoha věcem jiný vztah a nadhled. A pro mne je jedním z lidí, se kterými lze porovnávat zkušenosti z druhé strany.
Manžel nám Pampelišku svěřil s tím, že na ni dáme pozor a zase ji v pořádku vrátíme. A protože jsme chtěli využít toho, že budeme ubytováni mimo své domovy, rozhodlo se nás několik dorazit o den dříve, abychom využili druhého dne – než se začne bubnovat a tančit – k výletům. Tak se v ohybu řeky uprostřed lesů v místě, kde kopec nad ubytováním není nic jiného než zarostlé zbořeniště kdysi velkého středověkého hradu, a kam cesta autem vyžaduje trochu zručnosti a kvalitní brzdy, objevil vedle všech bicích a dalších nástrojů i invalidní vozík patřící k Pampelišce. Po příjemně stráveném večeru jsme ráno u snídaně začali plánovat výlet. Shodli jsme se na Bechyni – byla blízko, je krásná a je, kam se tam podívat. Pampeliška tohle sledovala s tím, že předpokládala, že ona zůstane dole u řeky uvězněná nedostupností terénu a večer se s námi a s ostatními zase shledá. Pak se ale starší ze dvou mužských účastníků, který ji také dovezl na místo, nabídl, že je ochoten ji po Bechyni vozit. Ne, že bychom to my ostatní nedokázali, ale každému, kdo zná Bechyni, je jasné, že ten úkol vyžaduje pěknou dávku mužské síly. A navíc – přece jenom se musí trochu poupravit plány výletu.
Vyrazili jsme třemi auty v počtu sedmi účastníků, z toho dva muži a pět žen. Povedlo se nám dobře zaparkovat, Pampelišku jsme usadili do vozíku a vyrazili jsme. Chvíli se ji pokoušela tlačit kamarádka, ale přece jenom – vybavila se mi věta ze hry Ivana Krause – Poker bez esa: „Obrubníky jí ještě nejdou.“ Ano, Bechyně je dlážděná, chodníky jsou úzké, historické dispozice města rozkládajícího se na skále nad řekou dávají zabrat i zdravým pěším.  Starší z mužů si však vzal vozík na starost a při prostřídání jsme si i všichni mohli dát zmrzlinu. Pampeliška byla v dobré náladě, pořád dokola rozjařeně a fascinovaně říkala, jak je skvělé, že může být s partou tolika zdravých lidí normálně na výletě. Říkala jsem jí, že dělá, jako by se vůbec nemohla hnout. A proč by s námi nemohla na výlet, když se domluvíme. Když už jsme začali přemýšlet, jak s ní absolvovat prohlídku na hradě, na kterém výtahy nejsou, zatímco ona nás ubezpečovala, že na nás dole počká, byli jsme schlazeni cedulí na vratech zámku, která oznamovala, že ještě není hlavní sezóna a prohlídky jsou tedy pouze na objednávku v počtu nejméně dvaceti osob. A že toho dne budou určitě dvě prohlídky, ale až v odpoledních hodinách. No co, zbývalo tedy dát si dobrý oběd, vyběhnout na kostelní věž na náměstí, ze které je krásný pohled do všech stran, a prozkoumat okolní uličky, zda je kde co k vidění. Domluva byla pohodová, zatímco jsme se rozhlížely z věže, Pampeliška na nás mávala zespoda. Po obědě se odpojili první dva členové výpravy – mladší z mužů a jedna slečna, jelikož zajížděli ještě do Tábora.
Následovala ještě pěkně okličná procházka dolů do Zářečí. Po cestě jsme ve svahu zastavili na focení a pózování u tamní katovny. „Prosím tě, zabrzdi se, já tě dolů honit nebudu!“ říkala jsem při představě, jak se vozík najednou rozjede po té silnici dolů. „Neboj, jsem.“ No, byl by to strašný sešup. Dole jsme to vzali přes most a zastavili se v tamní keramické dílně.  Pár nás něco nakoupilo (i já jsem přivezla dárek pro jednoho z Twitřanů) a domluvili jsme se, že se rozdělíme. Já se dvěma kámoškami vyrazíme pěšky kolem Lužnice mezi skály, Pampeliška a její doprovod se ještě projdou a potom se vrátí na ubytování. V tu chvíli Pampeliška navrhla, že využijí tamní posezení a na chvíli se natáhne. Podezřívala jsem ji, že to bylo i z ohleduplnosti k jejímu řidiči, protože tajně přiznala, že po cestě dolů cítila, jak mu již únavou vibrují svaly. Věděli jsme všichni, že ho potom budou asi hodně bolet ruce, a to by měl ještě bubnovat. Nedal však na sobě znát jakoukoliv únavu.
Počasí se začalo měnit a v kaňonu řeky nás chytila bouřka. Lehce promoklé jsme se vrátily plánovanou stejnou cestou zpět. Když jsme dorazily do penzionu, zjistily jsme, že jsme měly ještě štěstí – Pampeliška a její doprovod po cestě potkali kroupy. Převlékli jsme se do suchého a vrátily se ke kamarádům. Postupně přijížděli další účastníci víkendu. Vítali se a představovali, podle toho, kdo koho už znal nebo ne. „Jé, ty jsi tady taky?!“
„Jo, už od včera.“
„A co jste tu dělali?“
„Byli jsme na výletě! V Bechyni.  Já taky!“

Měla radost jak malé dítě, že jsme ji nenechaly trčet v penzionu, ale vzali ji s sebou. A nám přišlo, že nafukuje bublinu, která nestojí za řeč. Bylo nám ji trochu líto, protože nás to nutilo přemýšlet, proč něco tak skoro samozřejmého, jako že ji vezmeme s sebou, když to jde, má pro ni tak obrovskou cenu. A všichni jsme byli rádi, že jsme to udělali. Protože nám to přišlo normální. Prostě, společnost milých lidí je k nezaplacení. 


úterý 20. května 2014

#174 Odhalování

Kdybychom nebyli koupili domek na malém městě, nebylo by možné odhalit tuhle její vášeň. Má milá se v osm hodin po uložení dětí zvedne od knihy, koukne z okna a pak nadšeně prohlásí: "já půjdu ještě využít, že je světlo, a přesázím si ty čilimníky. Nevadí?“ 


Jak by mi to mohlo vadit? Dlouho jsem netušil, jakou zahradnici v sobě skrývá. Člověk by málem řekl, že čerpá sílu ze země jako jiní z čokolády nebo piva. Že přesunuje kubíky zeminy sem a tam, drny vyrýpává a zase usazuje? Co na tom, když je šťastná? Pokud bychom byli zůstali ve velkoměstském bytě, nikdy by tenhle pramen energie nemohl vytrysknout. Já čerpám jen z toho, jak se na ni dívám.  

Podobné to bylo s bráškou. Sedával odmalička u jídla a bušil prsty nebo příbory do hrany stolu. Bylo to, přiznávám, promne dost otravné. Pak jsem jednou – nevím, co mě to popadlo – zašel do „etnokrámku“ a místo abych si koupil plandavé batikované kalhoty, padl mi zrak na středně velký dřevěný bubínek. Zkusmo jsem do něj ťukl, ale nějak se mi to nezdálo. Vyzkoušel jsem vedlejší dva, a prodavač – asi když viděl, že mám uši – vylezl na patro a odkudsi zezadu vyštrachal ještě jeden. O třídu lepší. Prý si ho schovával pro někoho, kdo ho ocení. Dal jsem ten bubínek bráškovi k Vánocům a ejhle: on na něj začal zkušeně bubnovat, aniž se to kdy učil. Ten bubeník v něm dřímal málem osmnáct let, jen jsme si toho nikdo nevšimli.

Znáte taky tyhle chvíle, kdy se najednou někdo „odkope“ a na povrch se dostane cosi z jeho podstaty? Něco krásného, co v něm zjevně dlouho skrytě spalo? Nadání, záliba, cenná schopnost? Mám je moc rád. Sám u sebe jsem takový moment ještě nezažil, ale kdo ví. Třeba někdy někde něco praskne a přijde to. (Ovšem nebude to ani zahradničení, ani bubnování, tím jsem si jist.)

čtvrtek 15. května 2014

#173 Spát...

Být či nebýt, to je oč tu běží.
Zda je to ducha důstojnější snášet střely a šípy rozkacené sudby
či proti moři běd se chopit zbraně a skoncovat je vzpourou?
Zemřít… Spát… A vědět, že tím spánkem skončí to srdcebolení,
ta sterá strast, jež patří k tělu.
To by byla meta žádoucí nade všechno.
Zemřít… Spát… Spát… Snad i snít?

K smrti ráda spím. Jsem spavec, který by prospal i konec světa. Spavec, který má i Hamletův monolog spojen s jediným: „Spát!“ K fungování potřebuju minimálně 7 hodin spánku a je-li jich víc, tak se zlobit nebudu. Mám (nebo aspoň dřív jsem měla) jednu skvělou vlastnost a to, že bez problému usnu v jakémkoli dopravním prostředku. Takže když jsme jeli autobusem s partou kamarádů véééélmi brzy ráno lyžovat na Dachstein do Alp, já už jsem za Brnem spokojeně chrupkala smotaná do klubíčka na dvousedadle. Nebo když jsem s mamkou jezdila v pět hodin ráno vlakem do školy do Pardubic: Natáhla jsem si nohy, založila ruce, zavřela oči a za chvilku už mě pravidelné „tu-dum, tu-dum“ uspalo. Stejně tak, když jsme obě dojížděly autobusem na přednášky do Prahy, nebo jsme s manželem autem cestovali do Chorvatska, či letadlem do vzdálenějších destinací. Jediný dopravní prostředek, kde neusínám, je loď (sea sick).
Spánkem strávíme přibližně třetinu našeho života. Slouží k regeneraci, odpočinku, duševní relaxaci (REM fáze, kdy se zdají barevné a živé sny) a relaxaci svalstva (NREM fáze).

Úplně ze všeho nejlepší je samozřejmě spaní ve vlastní posteli. Jedině tak má matrace tu správnou tvrdost, polštář tu správnou měkkost a paměť, peřina umí tělo správně obemknout, povlečení je správně hebké a voní. Zachumlat se do vlastní postele má prokazatelně léčivé a terapeutické myšlenky, je to jednoznačně to nejlepší místo na celém světě.

středa 14. května 2014

#172 Zen a umění údržby

(mimořádný příspěvek od Luboše Račanského)

Kniha Zen a umění údržby motocyklu (Robert M. Pirsig, v originále Zen and the Art of Motorcycle Maintenance) není primárně o údržbě motocyklu ani o kapajícím kohoutku. Je to taková intelektuální zenová road movie, se zajímavými postoji k životu. Přivedla mě k zamyšlení nad rutinními a zdánlivě otravnými činnostmi. Jako puberťákovi mi přišlo zbytečné, že se rodiče pachtí na zahrádce, když si můžou zeleninu koupit v obchodě. Nehledě na lepší chuť domácí rajčatové omáčky začínám doceňovat ono heslo „Ora et labora!“. Fyzická práce je skutečně úžasný způsob rozjímaní. Není nad to vypucovat a nakrémovat boty (Moje kanady, vzor 60, používané jako pracovní obuv, mi vydržely patnáct let). Nabrousit nůž – jsi ostrý jen tak, jak je ostrý tvůj nůž. Umýt a namazat řetěz jízdního kola. Odmastit a naparafinovat běžky. Zkontrolovat hladinu oleje u motorky. A jaká činnost dokáže vnitřně uklidnit vás? Nechci vás zahltit citáty z knihy Zen a umění údržby motocyklu, ale alespoň jeden si neodpustím:
Přistupuju k čištění motorky stejně, jako jiní chodí do kostela - nečekám, že bych při tom objevil něco nového, i když mám oči otevřené. Chci si ale hlavně připomenout známé věci. Někdy je taková procházka po známých stezkách příjemná.
Na závěr jedno ilustrační video.
MACHINE from matt machine on Vimeo.

pondělí 12. května 2014

#171 Trhání


Je to shon, halas, tartas, mumraj, ale také potkání se s člověčinou. Co? Mluvím o trzích. Přesněji o farmářských trzích.
Za časů Kavárny Ke Kořenům v Sedlčanech jsem mimo jiné i jezdil na trhy do Černošic a Dobřichovic a v souladu s druhou jmenovanou obcí cos do břicha chystal. Francouzské palačinky a espresso na místě a s sebou jsem míval slané parmazánové muffiny.

Tahle krásná vymoženost, kde se až na výjimky potkáte se samotným začátkem potravinové produkce (nebo se aspoň dostanete mnohem blíž, než je regál v nějakém super-hyper-mega-ultra marketu), dorazila i do Sedlčan a jejich organizátorka a hybná duše z Křepenické pekárny (tímto zdravím, Alenko) přizvala i nás. Volba produkce byla poměrně jasná: Lívance z ječné mouky jsou dost klasika na to, aby se lidé odvážili ochutnat a dost neobvyklé na to, aby to bylo zajímavé. Nachystali jsme se a vyrazili.

Ale až na místě samém jsem si uvědomil to kouzlo. Když stojím na druhé straně stánku, jako by si mě ten stánek oblékl do svého. Přizpůsobil. Nakazil mě duchem nějakého mého kupeckého předka.
Normálně mi huba jede jako namazaná, ale na trhu, to je panečku něco jiného.
"Rukulíbám, milostivá paní, snídani na vidličku?"
"Lívaneček, mladý pane?"
"Chutnalo? To jsme rádi. Dáte si ještě jeden?"
A takhle pořád.
Zaslechl jsme poznámku dvou ctihodných dam: "To je ale ukecanej chlap!"
"Strašně, mladá paní. Já vám často skáču do řeči sám sobě, když se nadechuju. Kdybych tu omdlel, tak jsem se nadechnout nestih', ale nic si z toho nedělejte, já se zase zvednu."
Do toho ruce kmitají nad tálem, kontroluju ty nadýchané placičky, těším se z toho, jak se zvedají a hnědnou a v prostojích, které prostě nutně nastanou, se snažím zákazníky zabavit a zaujmout.

Je to krásná práce. Vyžaduje pravda někoho s mou povahou a ani já bych to nezvládl každý den, ale ta člověčina mě těší. Musím se přizpůsobit reakci procházejících. Mám na to jen pár sekund, než mine stánek, než ztratím oční kontakt a nesmím zákazníka odstrašit. Musím zůstat naladěný na lívance, na sebe a na lidi kolem. Jen tak můžu zůstat autentický, zaujmout a nespálit. Sebe, zákazníka ani jídlo. Ale když se daří, je to čistá radost. Radost ze smyslu. Z toho, že vidíte začátek díla i jeho konec v podobě spokojeného a často i uznalého výrazu toho, kdo lívanec spucnul a jde pro další. Večer pak padnu za vlast, ale s krásným pocitem. A spím jako Jezulátko.

čtvrtek 8. května 2014

#170 Jiné světy

Jsem knihomolka.
Kdekdo o mně ví, že se dokážu začíst tak, až přestanu vnímat okolí. Pak přejíždím zastávky, zmeškávám schůzky, neslyším, že na mě někdo mluví. Nejenom to, já jsem nevnímání dotáhla k dokonalosti: nejenom, že neposlouchám a nevnímám, já u toho přikyvuju a přitakávám, takže budím zdání, že mám všechno v merku. No, obvykle nemám :)
Kdysi na základní škole jsem ještě zvládala věnovat pozornost knížce i učivu. Moje třídní učitelka na rodičovských schůzkách vždy lamentovala, jak ji neskutečně vytáčím, když si přímo před ní v první lavici pod deskou stolu čtu, ale kdykoli mě vyvolá, vím odpověď. Teď už by to asi neplatilo.
Čtu hrozně ráda, ale bohužel jsem si vypěstovala jednu nesympatickou vlastnost. Miluju napínavé příběhy, ale neumím se od nich odtrhnout. I kdybych měla číst do čtyř do rána, tak to prostě přečtu naráz. Přitom bych tak ráda nějakou knížku četla třeba týden nebo dva. U mě je něco takového zhola nemožné a pokud se to přece jen stane, pak to neznamená nic jiného, než že mě knížka nebaví. Taková mi může vydržet i rok, ale naštěstí se to moc často nestává. K tomu, že přečtu knihu většinou na jeden zátah, čtu taky rychle, takže mám velkou spotřebu. Na druhou stranu v množství příběhů, které jsem už přelouskala, se snadno zapomene rozuzlení, tak si je můžu číst opakovaně.
Psaná dobrodružství považuju za mnohem lepší, než ta zfilmovaná, protože můžu nechat na plno pracovat svoji fantazii. Představovat si, jak vypadá prostředí i hrdinové. Usnadňuje mi to splynout s dějem, jako se Bastian vnořil do říše fantazie v Nekonečném příběhu. Můžu se ztotožnit s některou z postav, stát se hlavním hrdinou. A díky rozmanitosti a rychlosti, s jakou střídám knihy, můžu být jeden večer zvláštním agentem Aloysiem Pendergastem a řešit případ Mbwuna z newyorského přírodovědného muzea, druhý den po obědě Jarkou Metelkou pátrajícím po ježkovi v kleci, večer zas Julií v shakespearovském dramatu a za týden profesorem symbologie Robertem Langdonem a hledat ve městě mrtvých pod Vatikánem kontejner s antihmotou ukradený z CERNu.
Kým se stáváte vy?

středa 7. května 2014

#169 Hra na hudební nástroj


(mimořádný příspěvek od Luboše Račanského)

Umím sice noty, ale to ze mě muzikanta nedělá. Na základce jsem skoro sedm let hrál na zobcovou flétnu, z toho chvíli na příčnou. Ale sekl jsem s tím, nejspíš jsem neměl motivaci v podobě orchestru nebo kapely, ve které bych hrál. Ovšem k hudbě, nejen k poslechu, ale i ke hraní, mě to vždycky táhlo. Líbila se mi (a stále líbí) foukací harmonika a pochopitelně kytara, kultovní nástroj západního světa. Do ZUŠky se mi už chodit nechtělo, ale nemám přirozený talent, abych se to tenkrát naučil doma sám, bez internetu (pamatujete ještě?) a bez youtube.

Na nějakou dobu jsem na hraní rezignoval, ale jen do té doby, než jsem viděl předělávku písně Smells like Teen Spirit v podání Ukulele Orchestra of Great Britain a jak Jake Shimabukuro hraje While My Guitar Gently Weeps. Jistě chápete, že jsem si hned musel jít koupit ukulele (více v Proč začít hrát na ukulele).

Nemám žádné ambice, je to pro mě hračka. Poslední dobou nemám kdy a kde trénovat. Přes týden je člověk v práci, o víkendu na stavbě. A večer bych už budil děti. Ostatně místo toho, abych trénoval, tak teď v noci píšu tenhle příspěvek (kdo neumí, tak o tom alespoň mluví). Každá chvilka brnkání je mi tedy odměnou. Do nového domu se kromě na vlastní dílnu těším rovněž na místo, kde si budu moct zahrát. Občas vytáhnu nástroje, že zahraju a zazpívám dětem (těm vůbec nevadí, že je to falešně), ale velmi rychle se to zvrtne. Jednak mi berou noty (skvělý trénink na hraní zpaměti) a hlavně chtějí hrát sami. A není to na tom vlastně to nejlepší?

 

úterý 6. května 2014

#168 Expresy

"Vážení cestující! Vítáme vás ve vlaku InterCity 541 Hutník ve směru Bohumín…" a pokračuje výčet stanic, ve kterých vlak zastavuje. Všechno je krásně srozumitelné. Žádná informace nechybí. A člověk se cítí jako král – nebo alespoň jako vážený klient. Jedete, a na světelné tabuli před Vámi svítí název a číslo vlaku, číslo vagónu, seznam příštích zastávek a v rohu dokonce aktuální rychlost. Na naší trati místy až 160 km/hod.

Mám moc rád tyhle doplňující informace. Stejně tak se v letadle vždycky těším, až se zhruba po třičtvrtě hodině ozve sám kapitán, pozdraví cestující a podělí se o pár zajímavostí. Jako třeba, že letíme 36 000 stop nad zemí, právě jsme minuli AMsterdam a v místě přistání je sice jen 7 °C, ale zato krásně slunečno, takže máme štěstí. Ještě nikdy jsem neletěl velkým Boeingem, kde jsou obrazovky s mapou a polohou letadla, ale moc rád bych si to někdy vyzkoušel.

Dělá mi to radost větší než nabízené noviny zdarma.
Právě jedeme 140 km/h. R877 Viktor Kaplan je super rychlík. Na výhybkách jen měkce houpe a má wi-fi. Co si přát víc?