čtvrtek 29. ledna 2015

#242 Umění se učit

Nejsem si jistá, jestli tento příspěvek patří mezi "1000 věcí, které mně dělají radost" nebo mezi "1000 věcí, které závidím" :)

Fascinují mě děti, které mají tu zázračnou schopnost nasávat tolik nových věcí a dovedností. Jsou mnohem pružnější než my dospělí, takže když postavíte dítě na lyže, tak automaticky pokrčí kolena, nakloní se dopředu, hned zvládne sjet kopeček a po první lekci švihá na svahu obloučky. Posadíte ho na kolo, přidržíte a po chvilce "šejkování" s řidítky se rozjede. Ještě nějakou chvilku za ním běháte a pak už jezdí samo. Strčíte mu do ruky pastelku, ukážete mu, jak se solí a než se nadáte, namaluje váš vlastní portrét (co na tom, že zelenou pastelkou). Dvakrát třikrát mu zazpíváte písničku a pak si všimnete, že si ji prozpěvuje při stavění lega.

Umění učit se mají i mnozí dospělí. Některým lidem leze učení (nových informací) do hlavy skoro samo (to zcela stoprocentně řadím mezi věci, které mi dělají radost) a jiní se to musejí naučit. A právě ti ovládají schopnost umět se učit. Ať už metodou opakování stále dokola, nebo zvýrazňováním podstatných informací, či metodou poslechnout-přečíst-napsat. A co se týče učení nových praktických dovedností? Oproti dětem jsme brzděni mnohem větším pudem sebezáchovy a strachem (při učení se plavat, lyžovat, bruslit...) a mnohem menší mírou trpělivosti (ruční práce...). Přesto to jde nějakým jedincům lépe a rychleji než jiným. To umění učení dělá radost.

úterý 27. ledna 2015

#241 Potichu a ručně

Pomalu se díky webu začínám zaplétat do úplně nedigitálních pavučin, a věřím, že byste mě následovali, kdybyste měli tu možnost. Internet mě (díky Bohu za něj) vytrhl z nostalgie po světě, ve kterém jsem vyrůstal, do úplně jiných krajin. To bylo tak. Můj tatínek je totiž včelař. A každý včelař býval tak trochu truhlář. Můj tatínek je navíc výjimečný devítiprstý včelař a truhlář. Miloval jsem chvíle strávené s ním ve velké truhlářské dílně vybavené solidními, silnými litinovými stroji s výkonným odsáváním prachu a pilin. Dalo se na nich uříznout ledacos… Nějak jsem v těch chvílích celou bytostí vnímal, že je táta při této práci opravdu (a přitom nějak jinak než obyčejně) šťastný. Symbolem těch chvil se pro mne staly žluté 3M „hifi" špunty do uší.

A pak dlouho nic. Počítače. Internet. Byt v paneláku. Sousedi. Byt v bytovce. Sousedky. Město. Banky. Peníze. Srdce? Duše? Kde jste? Až k třicátým narozeninám mi dala má milá poukázku na řezbářský kurz a volno na víkend. Možná si ještě pamatovala, že vůbec to poslední, co jsem ze dřeva udělal, byl prstýnek z třešňováho dřeva. Pro ni. Před deseti lety. Čichl jsem ke dřevu znova, a už mě to nepustilo. Ožil jsem. Začaly se mi zdát úplně jiné sny. No jo, jenže jak to udělat, jak se vrátit? Vlastní dům? Starou rumunskou tunovou cirkulárku do sklípku po schodech nedostanu. Ani hoblovku, ani pásovou brusku. Nu což, je tu zelená hobby řada Bosch. Abych nebyl dětinský, vyměnil jsem žluté špunty za sluchátka. A už je tu zas ten pocit ště… No, ne zas tak docela. Hobby odsávání nestačí, všude prach. Kašel. Špína. Nesmí se to provozovat večer, v neděli, když miminko spí, no prostě skoro nikdy, kdy zbývá čas. Pila zvládá smrk, borovici, dub ne. A pravé úhly v hliníku jsou taky jen „jako". Mrzím se, mrzím, sním o pořízení lepších strojů, ocelových. Ale nějak to nefunguje, chybí desetitisíce, vadnu.

A pak to přišlo: objevil jsem na YouTube svět amerických tradicionalistů, sdílných, nadšených a nesmírně šikovných řemeslníků. Mezi jinými Chrise Schwarze, Paula Sellerse, a hlavně báječného Roye Underhilla. Ten prý už třicet let (!) vysílá v televizi svůj pořad o staré dobré ruční truhlařině a jiných příbuzných řemeslech. V krátkých epizodách ukazuje a vysvětluje ohroumnou spoustu věcí. Nedávno jsme s dětmi koukali na jednu z nových epozod o ruční výrobě pil čepovek. A byli jsme jako u vytržení (on je Roy navíc děsně vtipný).

(Dovetail Saw)

Vrtá se díra: jeden točí kličkou, druhý kolem. Bzit bzit bzit, krásná kolmá dírka už se hloubí. A u toho si povídají, smějí se. Vezmou kus pásové oceli, nasadí do seřízeného strojku, zatočí kolem, a cik cik cik cik cik… cvaká strojek a leze pila. U toho si povídají a smějí se. Nikdo nekřičí. Nikdo neřve cóoožéééé, nehučí odsávání, netočí se kilowaty. Podívejte se na ně (díl Dovetail Saw) a bojte se. Možná tomu totiž propadnete taky. Ten starý svět měl o decku potu navíc, ale dalo se v něm při práci mluvit. A smát se.

A já si jdu koupit jednu ruční pilku. Už se těším, až budeme s dcerkou řezat. Přesnější pravé úhly než hliníková Boška. Just do dubu.

Dubové hobliny tenčí než 0,1 mm z pradědečkova restaurovaného hoblíku hladíku-klopkaře.
PS: je to tak i u šicích strojů. Museli jsme koupit profi průmyslovou Sirubu, abychom se dostali k něčemu, u čeho se dá spát. Tedy asi na úroveň staré šlapací Singrovky.

čtvrtek 22. ledna 2015

#240 "první" a "poprvé"

Vždycky je v našem životě něco "první, něco "poprvé". Má to jistou nostalgii, důležitost. Je to prostě životní milník, ať je pro život podstatný (první třída, první láska, první dítě, ...) nebo nepodstatný (první kabelka, poprvé ochutnat krevety, ...), je to událost.
Mám tahle "poprvé" velmi ráda, připadají mi jako schůdky, po kterých stoupám životem. Některá jsou pro mě natolik významná, že si je dodnes živě pamatuju, jindy jejich vzpomínka poněkud vybledla. Někdy jen prošla kolem mě nepovšimnuta, někdy je lepší zapomenout. Některé schůdky jsou vysoké, jejich zdolání je slavnostní a zapamatováníhodné, jiné jsou nizoučké, ale pro mě velmi důležité, další jsou nepostřehnutelné. Ale stále někam stoupám.
Jak už jsem několikrát zmiňovala, s příchodem dětí se měním, mění se životní priority, mění se důležitost těch "prvních" a "poprvé". Ty jejich první poprvé jsou i mými milníky a jsou pro mě důležité. Ba někdy důležitější, než pro ně; důležitější, než moje. Mám radost z jejich stoupání, z toho, jak zdolávají životní schůdky, jak tělesně i duševně rostou.
S malými dětmi je těch "poprvé" a "prvních" víc než dost - první pohyb v bříšku, poprvé slyšet srdíčko, poprvé si ho pochovat, první hračka, první slůvko, první krůček, první zoubek, poprvé se koupe, poprvé na procházce, první bačkůrky, ... Snažím se si co nejvíc těch okamžiků zaznamenávat, zapisovat jim (si) do alba, zapamatovat si.
Pořád je toho až dost. Starší má nedávno absolvoval první výstavu, první samostatný nákup, dostal svou první "chlapskou" voňavku, kupovali jsme první lyže, včera na nich poprvé stál na sněhu a zkoušel sjíždět z kopečka, čeká ho první plnohodnotná lekce v lyžařské školičce, ...
Mladší zkusil poprvé jet na odrážedle, ochutnal poprvé sníh, půjde poprvé sáňkovat, dostal svůj první náramek, poprvé si pochová miminko, poprvé ochutnal (a jedl) citron :) ...
Nejmladší děťátko už má svůj první kopanec, první ultrazvuk, první monitor srdce za sebou a za pár dní a týdnů ho čeká to nejdůležitější poprvé - poprvé se podívá na svět, poprvé si ho maminka pochová, dostane svou první pusu, první pohlazení a objetí od brášků...
Snad chápete, proč jsou pro mě v tomto životním období ta "poprvé" a "první" tak důležitá a dojímavá záležitost.

úterý 20. ledna 2015

#239 Zdravotní pojištění

Přišla mi od Oborové zdravotní pojišťovny nabídka, že když jim v jejich novém on-line systému zkontroluju (a odsouhlasím) všechny položky, které za mnou pojišťovna eviduje, mohu se zúčastnit soutěže o 10 000. Nu což, stejně jsem tam musel klikat, jelikož vyplňuju roční vyúčtování za OSVČ. Chvíli jsem se těmi čísly probíral, koukal se, kolik má za mne měsíčně má obvodní lékařka paušál, kolik stálo předloni CT vyšetření hlavy...
A pak jsem si toho všiml: zaplatím za rok 2014 na zdravotním pojištění několik desítek tisíc. A zpětně jsem vyčerpal jen něco málo přes šest stovek, a to ještě většinu na kapitaci (registraci u paní doktorky, kam chodím, jen když už fakt nemůžu pro nemoc chodit).
Není to krásné? Je to krásné, jsem mladý a zdravý. Napsal jsem to na Facebook a historka pokračuje: kamarádka reagovala, že ona ten můj (určitě nejen můj) příspěvek čerpá plnými doušky:

2.5 roku chemoterapie + cyclus radioterapie… takže, když mi někdo říká, že zdravotnictví v Čechách je špatné, hned ho opravuji: opravdu je to tady špičkové! I v Německu mi to potvrdili.
Já se také snažím stát neokrádat. Nešla jsem na invalidko, i když bych mohla, a navíc pracuji na půl úvazku.

Dostalo mě to do kolen – do úplně jiné nálady. Z frajeření je najednou smutek, ale i radost: vážně to funguje. Kdybych až do smrti bral z pojištění jen nějaké ty stovky, je to spravedlivé: tahle statečná holka, její dcerka, moje babička, můj synovec z druhého kolene… Ti všichni si zaslouží čerpat, dostávat pomoc, co to jen jde. Rád jim budu přispívat do společné kasy. I kdyby toho větší díl zmizel neznámo kam, já vím, že letošní peníze jsem dal rád. Vím totiž komu.


čtvrtek 15. ledna 2015

#238 Berla Mrazilka

Mám trochu problém s tím, jak dnešní příspěvek nazvat. Když jsou věci takové, jaké mají být je sice výstižné, ale dlouhé a nelíbí se mi, že začíná spojkou. A protože by se mi zrovna hodilo, mít takovou Mrazíkovu berlu Mrazilku, abych mohla přikouzlit nějaký ten sníh, půjčila jsem si ji aspoň do názvu.

Zima není zrovna mým nejoblíbenějším ročním obdobím, ale když už na ni přišla řada, tak má koukat být zima a ne jaro. Má mrznout, napadnout sníh a teploty se držet pořád pod nulou. Ne, že v deset večer je ještě 12° C a přijde první bouřka. Jistě, nestěžuju si, že je teplo, nemusím sebe a syny tolik oblékat, ale na druhou stranu to prostě není normální. V zimě má být zima, bacily se mají válet po zemi zmrzlé na kost, ne si poletovat vzduchem a zvyšovat nemocnost. Mají napadnout závěje sněhobílých peřin, led na rybnících má mít tloušťku desítky centimetrů, mráz má štípat do tváří.

Stejně tak jaro má být jaro a ne studeným, upršeným podzimem nebo naopak horkým létem. Ono pak totiž ani to léto není moc letní. Je lhostejno, jak máme které roční období rádi, ale měli bychom mít radost, když je takové, jaké má být a všechno je "normální". Není to lepší jen pro nás, ale hlavně pro přírodu.

úterý 13. ledna 2015

#237 Vtipy do vlastních řad

Když se děje něco nepříjemného,je záhy třeba si trochu odlehčit. Třeba legrací. Existují nekonečné varianty toho, co kdo považuje za vtipné – a taky je veliký rozdíl v tom, kolik legrace si dokážeme dělat z ostatních a kolik jí sneseme, když je zamířena do vlastních řad. Nejvíc vtipů o Chucku Norrisovi prý zná on sám a podobně je to, pokud vím, i s vtipy o kněžích a jeptiškách.

Skvělou výhodou vtipkování na vlastní adresu je, že máte velkou šanci odhadnout míru "ostrosti" určitého vtipu. Zranit někoho není žádné umění. Je fajn mít v humoru prostředek, který něco poví – ale pravděpodobně nezraní.

Někdy přijďte, já jich zase znám mnoho o basistech a pár o filosofech.

Cimrman mě bavil od začátku, stejně tak Neprakta i Kantorek. Ze západních zdrojů jsem dvě věci zkousával celkem pomalu: Garfielda a Monty Pythony (Douglas Adams, který skvěle trfuje některé pozemské úlety, a Terry Pratchett, mimo jiné parodizující vlastní literární žánr fantastické literatury, už šli nějak hladce). O to radši je teď mám.

Dneska jsem si na Monty Pythony vzpomněl, protože je Johnu Cleesovi, jednomu z jejich členů, připisován kouzelný satirický popis, jak různé národy reagují na světovou hrozbu terorismu. Vyvrácení toho mýtu je zde, ale to nic nemění, že je to skvělý text. A že John Cleese je taky skvělý.

Nedalo mi to, a musel jsem doplnit ještě i reakci svého vlastního národa.

The Czechs are not about to change their constant status „Oh poor us! Blame it all on <WHOM>“, but have already switched the variable <WHOM> from „Gypsies“ to „Muslims“. The historical values of this variable have so far been e.g. „catholics“, „protestants“, „Habsburgs“, „nobilty“, „Jews“, „Germans“, „entrepreneurs“, „imperialists“ and „communists“. Meanwhile the Czech parliament has unanimously passed a bill nationalizing properties of everyone who cannot prove higher than moderate consumption of beer and pork in at least three generations and expelling these people from the whole Europe.

čtvrtek 8. ledna 2015

#236 Systém a řád

Může být člověk zároveň nepořádný a puntičkářský? Vypadá to nemožné, ale já jsem důkaz toho, že to možné je. Jsem nepořádná. Když na počítačovém stole nestojí počítač, stává se z něho automaticky odkládací prostor na všechna možné papíry, faktury, účtenky, čtené knížky, rukou psané seznamy, hračky, které potřebují opravit, atd. Tak je to dlouhé týdny, až mě jednou za čas popadne uklízecí nálada, všechno proberu, povyhazuju nebo uklidím.

A jsem také puntičkář. Jakmile jednou nějaká věc má svoje místo (tzn. že ji tam postavím já), tak má prostě svoje místo a vytáčí mě, když ji pak najdu někde jinde. Třeba osvěžovač vzduchu stojí vždycky V košíku a běda, jak ho najdu stát VEDLE košíku. Popravdě, pro mé spolubydlící to není tak hrozné jako pro mě, Já totiž nikdy neřeknu nic nahlas, ale tu věc předělám na svoje místo. A zhruba dvě vteřiny mě štve, že byla jinde. Takže ve finále jdu z pokoje do kuchyně a cestou jen tak mimoděk předělám konvičku na zalívání kvítek z pravé strany okna na levou, přecvakám všechny vypínače do stejné polohy, srovnám vánoční řetěz na krbu, zasunu židle ke stolu a vynuluju mikrovlnku. Je to šílený, já vím, ale když ty věci nesrovnám, tak mě to neskutečně štve.

Jako správný puntičkář mám na většinu činností zaručený postup, podle kterého rutinně danou činnost vykonávám. A těžko skousávám, když to má někdy proběhnout jinak. Například vždycky umývám nádobí zásadně v pořadí: sklo, porcelán, příbory, plast, zbytek. Vždycky, A proto mě trochu rozhodí, když už umývám hrnce a někdo odněkud vykouzlí ještě skleničku. Pořád stejným způsobem postupuju i s úklidem. Vždycky uklidím vše na své místo, pak celou místnost poumývám (místo utírání prachu). Začnu u vstupních dveří, objedu si svůj okruh postupně celým patrem až ke spížce (slepá ulička domu). Pak všude vysaju a nakonec umyju země. A to postupuju přesně obráceně: od spížky okruhem až ke vstupním dveřím. Takže občas vyvstane situace, kdy je potřeba umýt zem v kuchyni, ale já čekám, až si kluci douklízí hračky v obyváku, abych mohla vysát (úplně živě teď vidím mužův WTF výraz, když mu to takhle vysvětluju:)

Možná celou dobu přemýšlíte, co toto téma dělá mezi 1000 radostmi, když je to spíš na obtíž. Pravda je taková, že ačkoli tyto svoje vlastnosti zrovna nezbožňuju, jistým způsobem mě systém ve všem jaksi uklidňuje a mám radost, když všechno šlape podle řádu, který jsem nalinkovala.

středa 7. ledna 2015

#234 Timespotting

Včera jsem šel spát ve 22.22 a dneska náhodou přijdu do kuchyňky vařit čaj a ejhle: na mikrovlnce svítí 11.11.
Mám rád tyhle okamžiky, kdz čas či datum vytváří nějakou zajímavou posloupnost či symetrii. Přivedla mne na ně myslím @tichotlapka – nebo alespoň jsem se díky ní naučil říkat tomu timespotting a užívat si to. Ona to dokáže myslím i nevědomky vyhledávat, ale mne to baví zejména díky náhodě.
Zkoušel jsem párkrát domlouvat si schůzky na dobře zapamatovatelný čas (například 12.12), ale nesetkalo se to s úplně dobrým ohlasem. Někomu se to – považte – špatně pamatuje!

Magické mi na tom nepřijde vůbec nic, a pokud bych plánoval nějaké významené datum, hrátky s čísly by nejspíše ustoupily praktičnosti a ohledům na účastníky. Koneckonců, otvírací dobu v hospůdce Na Radnici a datum své svatby i všech narozenin v rodině si pořád pamatuju i bez připomínání, a na tom záleží, ne?