úterý 12. července 2016

#277 Chození do kostela

Jsem pokřtěný (asi ze zvyku), ale přesto nevěřím v Boha! Neříkám to proto, že bych se tím chtěl nějak chlubit, prostě konstatuji fakt. Přesto rád chodím do kostela. Ty monumentální stavby, ale i prosté (třeba dřevěnné bez jediného hřebíku), mě fascinují. Tolik peněz a úsilí se věnovalo do, dalo by se říct, zbytečných staveb. Když si prohlížím jednotlivé kamenné díly rozety, přemýšlím, co práce to dalo kameníkovi v lomu, co práce dělníkům na lešení. Lépe to formuloval Alain de Botton v knize Náboženství pro ateisty
V sekulárních částech světa je běžné, že i nevěřící, či vlastně nejvíc oni, oplakávají vrcholné období náboženské architektury. Lidé bez nejmenšího zájmu o náboženskou doktrínu se běžně doznávají k tomu, že se jim stýská po církevních stavbách, po charakteru kamene v kaplích pod kopcem, po kostelních věžích zahlédnutých za soumraku přes pole a snad i po velkolepých ambicích, díky kterým vznikaly chrámy pro uložení knih (judaismus) nebo svatyně uchovávající zubní stoličku osvíceného světce (buddhistický směr théraváda). Nostalgické dumání ale pokaždé končí neochotným doznáním, že s koncem víry nutně mizí i šance na výstavbu nových chrámů.

Přesto je to smutné courat v kostele jako turista, k tomu stavěny nebyly. Kostel je kostelem teprve se mší. Do kostela na mši pravidelně nechodím, proto jsem rád, že se mi občas naskytne příležitost tam zajít. Bylo by ujeté říct, že chodím rád na pohřby, ale děsí mě, když v krematoriu nad rakví krátkou chvíli blekotá někdo, kdo vás nejspíš nikdy ani neviděl. Zato v kostele možná mluví někdo, kdo vás provázel celým životem (křtil vás, oddával a nakonec i pochoval). A to se mi jeví jako mnohem důstojnější konec. Ale i svatba je v kostele jaksi důstojnější. Ženich s něvěstou na radnici odpovídají na otázku: „...berete si... ?“, zatímco v kostele skládají slib: „...odevzdávám se tobě … a přijímám tě...“ Pro příchod novorozeněte jsme si my, bezvěrci, taky ustanovili rituál, ale co je pitka ve srovnání s křtinami?

Nekřižuji se svěcenou vodou, ale s radostí se pozdravím úplně cizími lidmi pozdravením pokoje. Dumám nad všemi alegoriemi pokory a zamýšlím se nad textem kajícnosti: Mea culpa (moje vina). Jako turista kostel proběhnete, ale mše bývají dlouhé, takže máte dost času prohlédnout si mnoho detailů, které by vám jinak zůstaly skryty.

A ještě jednu věc řekl Jan Krajhanzl v rozhovoru Ukřivděnost bílého muže o církvích jako místo setkání (snad by šlo vztáhnout i na kostel)
...církve, které mohou být v době rostoucí polarizace společnosti vzácným místem, kde se setkávají a debatují lidé různého druhu – různých vzdělání, příjmových skupin, politických přesvědčení. Církve mohou sehrát mezi svými věřícími jakousi mediační roli: kultivovat dialog mezi lidmi v kontroverzních otázkách, podporovat je ve vzájemném respektu, v naslouchání, v porozumění
Těším se na příští návštěvu kostela. Snad to bude svatba nebo křtiny. Ale i ten pohřeb (v kostele vám připomenou, že každý jednou zemře, i když na to chcete zapomenout) bude lepší v kostele než v krematoriu.