tag:blogger.com,1999:blog-38956449836693797322024-03-13T02:22:17.795+01:001000 věcí, které mně dělají radostAnonymoushttp://www.blogger.com/profile/09424387278538670870noreply@blogger.comBlogger278125tag:blogger.com,1999:blog-3895644983669379732.post-31368283321889333932016-07-12T16:34:00.000+02:002016-07-12T16:35:18.768+02:00#277 Chození do kostelaJsem pokřtěný (asi ze zvyku), ale přesto nevěřím v Boha! Neříkám to proto, že bych se tím chtěl nějak chlubit, prostě konstatuji fakt. Přesto rád chodím do kostela. Ty monumentální stavby, ale i prosté (třeba dřevěnné bez jediného hřebíku), mě fascinují. Tolik peněz a úsilí se věnovalo do, dalo by se říct, zbytečných staveb. Když si prohlížím jednotlivé kamenné díly rozety, přemýšlím, co práce to dalo kameníkovi v lomu, co práce dělníkům na lešení. Lépe to formuloval Alain de Botton v knize <a href="https://www.goodreads.com/review/show/500119941?book_show_action=false">Náboženství pro ateisty</a><br />
<blockquote>
V sekulárních částech světa je běžné, že i nevěřící, či vlastně nejvíc oni, oplakávají vrcholné období náboženské architektury. Lidé bez nejmenšího zájmu o náboženskou doktrínu se běžně doznávají k tomu, že se jim stýská po církevních stavbách, po charakteru kamene v kaplích pod kopcem, po kostelních věžích zahlédnutých za soumraku přes pole a snad i po velkolepých ambicích, díky kterým vznikaly chrámy pro uložení knih (judaismus) nebo svatyně uchovávající zubní stoličku osvíceného světce (buddhistický směr théraváda). Nostalgické dumání ale pokaždé končí neochotným doznáním, že s koncem víry nutně mizí i šance na výstavbu nových chrámů.</blockquote>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://www.flickr.com/photos/bantercz/5892769993/in/album-72157627070334676/" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="https://c2.staticflickr.com/6/5268/5892769993_58654b2ab0.jpg" /></a></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<br /></div>
Přesto je to smutné courat v kostele jako turista, k tomu stavěny nebyly. Kostel je kostelem teprve se mší. Do kostela na mši pravidelně nechodím, proto jsem rád, že se mi občas naskytne příležitost tam zajít. Bylo by ujeté říct, že chodím rád na pohřby, ale děsí mě, když v krematoriu nad rakví krátkou chvíli blekotá někdo, kdo vás nejspíš nikdy ani neviděl. Zato v kostele možná mluví někdo, kdo vás provázel celým životem (křtil vás, oddával a nakonec i pochoval). A to se mi jeví jako mnohem důstojnější konec. Ale i svatba je v kostele jaksi důstojnější. Ženich s něvěstou na radnici odpovídají na otázku: „...berete si... ?“, zatímco v kostele skládají slib: „...odevzdávám se tobě … a přijímám tě...“ Pro příchod novorozeněte jsme si my, bezvěrci, taky ustanovili rituál, ale co je pitka ve srovnání s křtinami?
<br />
<br />
Nekřižuji se svěcenou vodou, ale s radostí se pozdravím úplně cizími lidmi pozdravením pokoje. Dumám nad všemi alegoriemi pokory a zamýšlím se nad textem kajícnosti: <a href="https://cs.wikipedia.org/wiki/Mea_culpa">Mea culpa (moje vina)</a>. Jako turista kostel proběhnete, ale mše bývají dlouhé, takže máte dost času prohlédnout si mnoho detailů, které by vám jinak zůstaly skryty.<br />
<br />
A ještě jednu věc řekl <a href="http://protestant.evangnet.cz/ukrivdenost-bileho-muze">Jan Krajhanzl v rozhovoru Ukřivděnost bílého muže</a> o církvích jako místo setkání (snad by šlo vztáhnout i na kostel)<br />
<blockquote>
...církve, které mohou být v době rostoucí polarizace společnosti vzácným místem, kde se setkávají a debatují lidé různého druhu – různých vzdělání, příjmových skupin, politických přesvědčení. Církve mohou sehrát mezi svými věřícími jakousi mediační roli: kultivovat dialog mezi lidmi v kontroverzních otázkách, podporovat je ve vzájemném respektu, v naslouchání, v porozumění</blockquote>
Těším se na příští návštěvu kostela. Snad to bude svatba nebo křtiny. Ale i ten pohřeb (v kostele vám připomenou, že každý jednou zemře, i když na to chcete zapomenout) bude lepší v kostele než v krematoriu.banterhttp://www.blogger.com/profile/01861067318003576039noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3895644983669379732.post-53818148556531830652016-02-18T20:40:00.001+01:002016-02-18T21:01:20.770+01:00#276 Prarodiče<p dir="ltr">Já vlastně ani nevím, jak to chodívalo jinde, ale když jsme byli s bráchou malí, babička, která s námi bydlela, už byla dávno v důchodu a byla pořád po ruce, aby s námi mohla vypomoct. Když jsme byli nemocní, byla s námi doma (mohla jsem spát u ní v pokoji a dívat se na Magion). Nemuseli jsme chodit ve škole na obědy, protože byla doma a denně vařila. O prázdninách hlídala nás i sestřenky. Vodila mě do školky a ze školky. Nikdy mě nenapadlo zjišťovat, jak to chodí jinde, považovala jsem to za naprosto normální rodinnou situaci.<br>
Dneska, když už mám svoje děti, vím, že je babičkovská a dědečkovská výpomoc k nezaplacení. Vždycky, když melu z posledního a volám mamince o pomoc, věnuju krátkou soustrastnou myšlenku těm, kteří nemají prarodiče po ruce, nebo už je nemají vůbec a říkám si, jaký to musí být zápřah.<br>
Jistě, že to jde zvládnout, ale je to neskutečná pomoc, mnohdy to věci zjednodušší, zrychlí. Můžeme si někam vyrazit a máme o děti postarané. Můžeme vzít ty starší do kina, na lyže, brusle. Můžu jít k doktorce jen s nemocným dítětem a ty zdravé zůstanou u babičky. Když byli v nemocnici, zastoupila mě babička jako doprovod u jednoho z nich, protože nebyli všichni spolu. Když chci pořádně uklidit, vezme si je babička ven. Když jsem v těhotenství chodila po kontrolách, hlídával dědeček, i když měl třeba po noční. Když jsem nemocná, vezmou si je naši "na prázdninky".<br>
Dá se to zvládnout. Ale s babičkama a dědečkama je to mnohem jednodušší.</p>
Tereza Zuzanahttp://www.blogger.com/profile/02481925120555735384noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3895644983669379732.post-31647582271682759552016-02-11T09:02:00.000+01:002016-02-12T06:44:01.798+01:00#275 Popelnice<div style="text-align: justify;">
Původně se tento příspěvek měl jmenovat Třídění, ale když jsem si to po sobě přečetla, zjistila jsem, že jsem vlastně tak trochu odbočila a inspirace přišla právě ve čtvrtek před dvěma týdny, kdy v naší ulici všichni vyvezou popelnice ven, protože v pátek brzy ráno jezdí popeláři.</div>
<div style="text-align: justify;">
Když jsme se nastěhovali do domku, už jsme tu měli jednu malou 120litrovou popelnici na nějaký odpad ze stavby. Mysleli jsme si, že pro naši tehdy čtyřčlennou rodinu s jedním miminkem nosícím plenky bude malá a chystali jsme se dokoupit větší. Dodnes nebyla větší potřeba - a to jsme v současné době pětičlenná rodina s nedávno ještě dvěma oplínkovanýma dětma.</div>
<div style="text-align: justify;">
Začali jsme totiž hned po nastěhování třídit odpad. Takové standardní třídění - papír, plast, sklo, kompost, zbytek. Běžně naplníme zhruba půlku popelnice. A já z toho mám radost, protože když na naší ulici vidím u jednotlivých domků třeba i tři velké popelnice, jsem ráda, že aspoň tímto můžu uklidnit toho ekologa ve mně.</div>
<div style="text-align: justify;">
Navíc u nás jezdí taková fajn sestava popelářů. Občas zapomenu popelnici nachystat k silnici, ale oni si ji přivezou, vysypou a vždycky ji vrátí na místo. Nenechají ji jen tak odloženou postávat u krajnice, pokaždé ji uklidí. Mimo to už nás poznávají, kdekoli se potkáme. Dnes dopoledne jsme se dokonce potkali auty ve vedlejší vesnici a oni mávali. Vždycky u našeho volají na klučíky, mávají, nechají je si všechno prohlédnout zblízka, osahat, zmáčknout čudlík...</div>
<div style="text-align: justify;">
Jsou to borci, jednou za čas jim upeču něco sladkého a čekám na ně. Jezdí totiž pořád stejně, vždycky včas. Jednou mi říkali, že naši motýli polepenou popelnici je radost vyvážet. Nápodobně pánové, díky vám jsou mé děti z této nevábné činnosti jako u vytržení.</div>
Tereza Zuzanahttp://www.blogger.com/profile/02481925120555735384noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3895644983669379732.post-63839446220893051942016-02-04T13:54:00.000+01:002016-02-04T13:54:38.490+01:00#274 Best friend forever<div style="text-align: justify;">
Nevím kdy, ale určitě před hodně dlouhou dobou jsem si na dnešní den nastavila upomínku. O čem mám dnešní příspěvek psát. Rozhodně to bylo ještě tehdy, když jsem sem psávala pravidelně. A tu upomínku jsem si nastavila proto, že dnešek, den čtyřiačtyřicátých narozenin mého nejlepšího přítele, vyšel právě na čtvrtek, kdy jsem na řadě se svou radostí, tak abych náhodou nepsala o letním vánku, tlukotu srdcí svých andílků nebo o kráse rosy na okvětním plátku růže. Abych vám napsala o něm, o zrzavým plešatým zmetkovi, o škodolibým škodičovi, o řidičovi dálkovýho kamionu, o majiteli baru a vzoru všech nectností, o svým nejlepším kamarádovi.</div>
<div style="text-align: justify;">
Proč se s takovým člověkem vůbec kamarádit? Protože to byl on, kdo mi půjčoval svoje auto, abych se otřískala po získání řidičáku. Protože mě u sebe nechal přespávat, když jsem potřebovala. Protože díky němu mám dvě jména, spousta lidí mi dodneška neřekne jinak než Zuzano a pár z nich pořád neví, že se tak vlastně nejmenuju. Protože mě milionkrát někam zavezl, odvezl, přivezl. Protože mně rád dělal radost. Protože to kvůli němu dostala moje dcera své jméno. Protože to byl nejlepší parťák na dovolenou. Protože může za to, že jsem se začala potápět. Protože mu chutnalo všechno, co uvařím. Protože říkal ty nejoriginálnější lichotky. Protože s ním byla sranda a měl neuvěřitelný historky. Protože u něj v objetí bylo dobře. Protože když někoho necháte, aby vám dělal ostudu před celým letištěm, pak vás poblil v letadle nad Islandem a ještě se o něj postaráte, tak je to asi přátelství až do smrti. Ne, do smrti ne. Je to přátelství až za hrob.</div>
Tereza Zuzanahttp://www.blogger.com/profile/02481925120555735384noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3895644983669379732.post-73207464741160733332015-10-26T21:10:00.000+01:002015-10-26T21:10:16.384+01:00#273 Oheň v krbuNa téma krb <a href="http://tisicvecikteremnedelajiradost.blogspot.cz/2014/10/227-horici-krb.html">psala před rokem Tereza</a>, ale začala nová topná sezóna, tak si dovolím svůj pohled a svoji radost.<br />
<br />
Člověk potřebuje svoje malé denní rituály, někdy až obsese, které ho zakotvují v prostoru i čase a které uklidní. Ráno po probuzení, než se mi vylouhoval čaj, jsem obvykle sjížděl lajnu na twitteru. Ale našel jsem si užitečnější a zábavnější činnost (ne, na twitter jsem nezanevřel). V každém z nás je tak trochu pyroman (alkoholik...), záleží jen jak to máte pod kontrolou. Zkrátka, jedna z věcí s kterou začínáme den, je rozdělání v krbu. Pravda, odnášíte si z toho mnohdy i takový kouřový parfém. Ostatně uklidňující je celý <a href="http://tisicvecikteremnedelajiradost.blogspot.cz/2014/05/172-zen-umeni-udrzby.html">zen kolem údržby</a> jako je vynášení popela či leštění skla, ale i samotné <a href="http://tisicvecikteremnedelajiradost.blogspot.cz/2014/08/209-az-se-zima-zepta-co-jsi-delal-v-lete.html">štípání dříví</a>, které, jak známo, hřeje dvakrát.<br />
<br />
Oheň je pro člověka přitažlivý. Když někdy večer koukáme na nějaký seriál, možná víc zírám na plameny než na displej počítače.
<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhgK3rN_aIsQTOnyIm4wtu7iZxnie4B5KFrZ1Tv1NhUdgJdMDq-kb_sxf5j866wIiOe_4TlbomWppV5Re5I-uduf3o5y79xpA8MM3fB1E56FhbZX2OdEliVfIq9LEdbhKSdyFnFM9MXYmnm/s1600/IMGP2368_HDR.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="436" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhgK3rN_aIsQTOnyIm4wtu7iZxnie4B5KFrZ1Tv1NhUdgJdMDq-kb_sxf5j866wIiOe_4TlbomWppV5Re5I-uduf3o5y79xpA8MM3fB1E56FhbZX2OdEliVfIq9LEdbhKSdyFnFM9MXYmnm/s640/IMGP2368_HDR.jpg" width="640" /></a></div>
banterhttp://www.blogger.com/profile/01861067318003576039noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3895644983669379732.post-88721684846702791042015-08-10T18:13:00.000+02:002015-08-10T18:13:18.442+02:00#272 Syn, otec a jiní mužiČím jste starší, tak nejsou vaši rodiče horší, jen víc vnímáte jejich chyby. Když vzpomínám na dětství, vybavím si, jak mě táta učil střílet ze vzduchovky a jezdit na motorce, bral mě s sebou na ryby, naučil nás bruslit a hrát hokej, mastit mariáš… Chtěl bych být alespoň tak dobrým otcem svých synů, jako byl a je on mně.<br />
Na stavbě našeho domu pracovalo několik firem <em>otec a syn(ové)</em>. Dělalo mi neskutečnou radost, kam to společně dotáhli. Ovšem když mluvíme o vztahu otce a syna, nemůžu nevzpomenout slova klasika: <a href="http://basne.falconis.cz/neruda-jan-otci.php">Jan Neruda - Otci</a><br />
<blockquote>
Milovali jsme se, otče,<br />
jak se milovat jen může,<br />
ctili jsme se, drahý otče,<br />
muž jak může ctíti muže.<br />
<br />
A přec stála jakás síla<br />
přékré pýchy mezi námi,<br />
že jsme žili, jakou žijou<br />
dobří, ale chladní známí.<br />
<br />
Často o samotě náruč<br />
toužebně jsme rozepjali,<br />
a když jsme se sešli - chladně<br />
proti sobě zas jsme stáli.</blockquote>
Silně mě oslovila <a href="https://www.goodreads.com/review/show/500170064?book_show_action=false">Kniha o mužství (Steve Biddulph)</a>, ze které jsem si bohužel neudělal přesnou poznámku, ale odnesl jsem si (nejen tuto) myšlenku: Jakkoliv dobrý otcem byste byli, je důležité chlapce dostat do společnosti jiných mužů. Mnohdy se mužství dokazuje rychlou jízdou nebo tím, kdo víc vypije. Kluci ovšem musí dostávat pozitivní vzory. Měl jsem to štěstí, že jsem byl obklopen širokou rodinou. Jeden šikovný strýc, druhý vysokoškolsky vzdělaný, jiný zase sedlák. Pak to byli učitelé, jak vzácní mezi tolika ženami. Jeden matikář, co mě mimo jiné nasměroval k hodnotné literatuře. Druhý češtinář, s mnohaoborovým přesahem a s jasně formulovaným osobním názorem, který se snažil obhájit ve veřejné diskusi.<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgth4q3MxqUUUvnbRE-E466Voj5PQKrULIeoI4ztf_e1goeNV7axWKb0rxEpt4Wo_ApqQqhL8jOx2vvOiMfNH5OJOcMYSyQChQK-95AgLWCCeE4UfT_HKnfQ0QlDqSgyTw6hXb_2nnuV5Rf/s1600/IMGP2766.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgth4q3MxqUUUvnbRE-E466Voj5PQKrULIeoI4ztf_e1goeNV7axWKb0rxEpt4Wo_ApqQqhL8jOx2vvOiMfNH5OJOcMYSyQChQK-95AgLWCCeE4UfT_HKnfQ0QlDqSgyTw6hXb_2nnuV5Rf/s320/IMGP2766.jpg" /></a></div>
Tohle všechno se mi honilo hlavou pěkně dlouho. Nechtěl jsem tedy na čundr jet se svým synem sám, ale domluvil jsme se s <a href="http://tisicvecikteremnedelajiradost.blogspot.cz/search/label/%40grasevina">@grasevina</a>. Jsem rád, že se mi podařilo synovi zajistit tak dobrou společnost.<br />
Díky všem zmiňovaný mužům, udělali jste mi ohromnou radost!banterhttp://www.blogger.com/profile/01861067318003576039noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3895644983669379732.post-24335316724085559632015-07-30T09:35:00.001+02:002015-07-30T09:35:53.945+02:00#271 Smartphone<div style="text-align: justify;">
Telefon chytřejší než jsem já vlastním už tři a půl roku. Dost jsem si na něj zvykla a i když mám pocit, že ho využívám maximálně, vím, že například moje obsese rukoupsaním mi zabraňuje spolupracovat se smartphonem víc. Nedávno jsem dostala k narozeninám také chytrý náramek, ale spojení s chytrým telefonem vyžadovalo aktualizaci softwaru telefonu. A jak už jsem zmiňovala, telefon je chytřejší než já, takže tyto kouzla s mým phonem provádí můj brácha, A teď se dostávám k jádru věci: kvůli tomu jsem dnes noc a kousek dne bez smartphonu, pouze se starým záložním dotykáčem.</div>
<div style="text-align: justify;">
A tak v průběhu dne zjišťuju, jak moc jsem vlastně na telefonu "závislá" (ty uvozovky jsou tam proto, že se nejedná o skutečnou závislost na smartphonu, ale spíš na spolupráci s ním). Ráno mě starý telefon vzbudit ještě zvládnul, ale udělal to tak, že prostě normálně zazvonil v daný čas, žádné měření hladiny spánku nejvhodnější ke vzbuzení, žádná captcha, která zabrání v polospánku típnout. Když nikam nespěchám, obvykle si po vzbuzení a ranních rituálech zkontroluju notifikace ze sociálních sítí. Tak dneska nic. O chvíli později mi zase chyběla aplikace k intervalovému cvičení. I to by se možná v časovači starého LeFleuru nastavit dalo, ale obávám se, že jen to nastavování by trvalo déle, jak samotné cvičení. Vzápětí jsem postrádala smartphone kvůli teplotě. Ano, zvládnu otevřít dveře a zjistit, jak venku je (docela kosa), ale já chtěla vědět, jak má být v průběhu celého dne, abych podle toho mohla obléct sebe i miminko. Neuplynulo ani pět minut a už jsem automaticky sahala po telefonu, abych se podívala na aplikaci oblíbené kavárny a zjistila, na kterém KofiTrucku má směnu naše Radka. Když jsem si to uvědomila, chtěla jsem jí napsat. Přes Hangout. Který na hloupoučkém telefonu nepremává.</div>
<div style="text-align: justify;">
Venku jsem si chtěla na internetu zkontrolovat úřední hodiny a telefon na moje "Ok, Google" nereagoval. Do vyhledávacího pole jsem musela celý dlouhý název zadat ručně (a to můžete namítnout, že mám štěstí, že LeFleur má vůbec internet). Vyhledávání bylo tak zdlouhavé, že jsem radši zavolala manželovi, ať se na to podívá v práci na počítači. Jo, tohle ten telefon umí. Telefonovat. Pašák :)</div>
<div style="text-align: justify;">
S kafíčkem jsem na chvilku sedla do parku a už jsem šátrala po telefonu, abych mohla vyfotit svou kostkovanou sukýnku a poslat na Twitter aktuální příspěvek do #52sukní. No... vyfotit můžu (to taky umí).</div>
<div style="text-align: justify;">
(A teď jsem sem chtěla napsat, jaký super aplikace ještě ve smartphonu mám a který mě usnadňují život/pomáhají/baví mě a udělala jsem co? Sáhla jsem po telefonu, abych na některou nezapomněla.) Takže z hlayy: phonebanking, TudyNe (dopravní situace), Pubtran (veřejná doprava), čtečka knih, mapy, překladač, sporttracker, ...</div>
<div style="text-align: justify;">
A od zítřka bude ve se spolupráci s MiBandem ještě chytřejší ;)</div>
Tereza Zuzanahttp://www.blogger.com/profile/02481925120555735384noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3895644983669379732.post-40731395671583745832015-07-23T13:28:00.000+02:002015-07-23T13:28:02.246+02:00#270 Inspirace<div style="text-align: justify;">
Ten několikatýdenní výpadek na <i>1000 radostí</i> byl způsoben nedostatkem času a hlavně zoufalým nedostatkem inspirace. Upřímně, ten čas bych většinou ještě nějak vykouzlila, ale s chybějící inspirací a chutí psát nenadělám nic. A než bych ze sebe vypotila horko těžko nějaký nic moc příspěvek, tak radši nenapíšu nic a třeba mě do příště něco osvítí. No neosvítilo. Ani do dalšího příště, ani do toho příště ještě po tom.</div>
<div style="text-align: justify;">
A pak tak najednou sedím v parku na lavičce, listuju časopisem a vychutnávám si kávu (možná jste o tom četli už v několika minulých příspěvcích - nerada bych, abyste si mysleli, že tam sedávám každý den, s kafem a časopisem; je řeč stále a pořád o tom jednom jediném posezení v parku:) Takže si tak sedím v parku na lavičce, listuju, kafuju a najednou se přistihnu, že nelistuju ani nekafuju, ale jenom sedím, mám zavřené oči, poslouchám, odpočívám, vyhřívám se a najednou mi prolétne hlavou, že je mi tak hezky, že bych to ráda zachytila mezi věci, které mně dělají radost. A jak se ten nápad v hlavě usadil, už se na něj nabalovaly další vjemy, nálady a nápady, slova už se seřazovala za sebe. Než jsem to stačila nějak vstřebat, najednou mě napadlo další téma hodné zpracování. S tou jednou jedinou vločkou se strhla celá lavina inspirace (pěkný letní příměr, co?) a mě během toho krátkého okamžiku napadlo sedm (!) různých příspěvků. A po ruce nebyl ani kousek papíru, ani tužka, ba ani telefon, kam bych si mohla zaznamenat aspoň heslovitě svoje nápady, než je zapomenu (a já bych je zapomněla).</div>
<div style="text-align: justify;">
Chvilka váhání, pak jsem překonala ostych a vrátila jsem se k trafice, ze které jsem si chvíli před tím odnesla latté a Pravý Domácí. Požádala jsem paní trafikantku, která mě už zná a rovnou můj časopis hledá, o propisku a kousek papíru. Smála se, ale bez řečí půjčila. A tak všech sedm příspěvků bylo zachráněno a vy je můžete číst. A já z té tisícovky zase ukrajuju sedm dalších dílků, které mi dělají radost.</div>
<div style="text-align: justify;">
A ještě něco - mnohem líp se s tou inspirací píše, fakt :)</div>
Tereza Zuzanahttp://www.blogger.com/profile/02481925120555735384noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3895644983669379732.post-32301654293116027352015-07-16T08:10:00.000+02:002015-07-16T08:10:01.987+02:00#269 Sbírka bloků a soukromé papírnictví<div style="text-align: justify;">
Mám velikou zálibu v papírnických obchodech, ve všech možných blocích, diářích, kalendářích, sešitkách, plnících perech, gelových propiskách, pastelkách a neméně v různých výtvarných potřebách. Současně mám rozepsaných několik diářů a záznamníků, jeden poznámkový blok nosím v kabelce, další mám v nočním stolku, jeden v psacím stole a další v komodě s kosmetikou. Dneska jsem zjistila, že si nejspíš jeden notýsek s propiskou budu muset pořídit i do kabely na kočárku, protože jak jsem se na chvilku usadila se spícím miminkem v parku, napadlo mě najednou tolik nápadů na <i>1000 radostí</i>, které nebylo kam zapsat. Jindy sebou mívám aspoň telefon, kam bych si případně do Google Keepu mohla něco poznamenat, jenže tentokrát i ten zůstal doma na nabíječce. (vyřešil to kousek papíru a propiska zapůjčené v trafice).</div>
<div style="text-align: justify;">
Já prostě potřebuju mít všechno napsané a to nejlépe ručně. Je to všechno pak mnohem přehlednější, jasnější a líp se podle toho řídím. A nezáleží na tom, jestli je to nákupní seznam, to-do list na každý den, rozvrh cvičení nebo v kalendáři zapsané schůzky, kroužky nebo aktivity. Co je psáno, to je dáno. A není zapomenuto, bych dodala já. A co se týče elektronických poznámek versus ručně psané - jsem v tomto staromilec a konzerva a ráda píšu rukou :)</div>
<div style="text-align: justify;">
Nemluvě o tom, že doma máme dvě sady pastelek: dětí a moje (ty jsem dostala od spolužačky na střední a hýčkám si je). Mám i svoje vlastní mandala-omalovánky a když mám pocit, že mám v hlavě guláš a potřebuju chvilinku vydechnout, uvařím si kafe, vytáhnu omalovánky a pastelky a hraju si.</div>
<div style="text-align: justify;">
Žádné papírnictví si přede mnou nemůže být jisté!</div>
Tereza Zuzanahttp://www.blogger.com/profile/02481925120555735384noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3895644983669379732.post-13669157078831680662015-07-09T15:51:00.002+02:002015-07-09T15:51:44.084+02:00#268 Nomen omen<div style="text-align: justify;">
Mám v dlouhodobém plánu přečíst si knížku Camily Karolinss Jméno je váš osud. Tak nevím, jestli bych tenhle příspěvek neměla napsat až po tom, co si ji přečtu. Jenže to bude kdoví kdy a já to mám v hlavě teď...</div>
<div style="text-align: justify;">
Kdyby byli mí dva synové holčičky měli by každý jiné jméno, jiné než má dnes má maličká dcerka (což dá rozum, ale myslím tím, že není jedno dívčí jméno, které si přeju od prvního dítěte a které konečně dostala ta Nejmladší). Při každém těhotenství jsem nevěděla, jestli budu mít chlapečka nebo děvčátko, ale pokaždé jsem měla v užším výběru jiná jména. V posledních dvou případech jsem si dokonce vybírala to pravé jméno až po narození miminka z vytipovaných dvou, tří. A myslím si, že jsme dobře vybrali. Každému našemu dítěti jeho jméno pasuje a nelituju toho, že jsme nevybrali jiné.</div>
<div style="text-align: justify;">
Moje Nejmladší je stejně stará jako kamarádčiny holčičky a moc se mi líbí příběh, jak dvojčátka ke svým jménům přišla. Hned ve chvíli, kdy se Veronika dozvěděla že čeká holčičky, věděla, že jedna z nich bude Stelinka. To druhé jméno dlouho vybírala a vybrat nemohla. Až se jednou ráno probudila, pohladila bříško a řekla: "Dobré ráno, Světlanko." a jméno Světlušce už zůstalo. Navíc jméno Stela vychází z latinského Stella - hvězda. K tomu Světlana prostě pasuje, dvě malé bohyně světla :) Taky se mi moc líbí, že kamarádka nechtěla, aby se první narozená jmenovala tak a druhá narozená jinak. Obě dostaly své jméno ještě před narozením, takže ta vpravo dostala jméno takové, jakým ji oslovovala už před narozením a stejně tak ta vlevo.</div>
<div style="text-align: justify;">
Říká se, že jméno předurčuje náš osud a naši budoucí cestu. Nevím, jestli je to pravda, ale vím, že se jménem se dá bojovat celý život a že jsou lidé, kterým se jejich jméno natolik nelíbí, že se ho v dospělosti rozhodli změnit.</div>
<div style="text-align: justify;">
Á propos - nomen omen: Cestovní kancelář Zabloudil, Nožířství J. Tupý, odborník na hubnutí MUDr. Petr Tláskal, ředitel pražské botanické zahrady Václav Větvička, miss ČR Alena Šeredová, pražské zahradnictví Krtek a Motyčka, hematoložka MUDr. Drakulová a spousta dalších :)<br />
P.S. Děkuji svým rodičům za to, že mi na den přesně před třiceti lety dali jméno Tereza. Já s ním nikdy nebojovala a vždy se mi líbilo. Vybrali dobře.</div>
Tereza Zuzanahttp://www.blogger.com/profile/02481925120555735384noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3895644983669379732.post-38498694641586783632015-07-02T10:02:00.000+02:002015-07-02T10:02:04.853+02:00#267 Day off<div style="text-align: justify;">
Za posledních pár týdnů jsem několikrát slyšela rčení "Jedno dítě, žádné dítě." Nenapadlo mě nad tím moc přemýšlet, prostě se to tak říká. Až se mě, jako matky tří dětí, zeptala známá s jednou holčičkou, jestli si myslím, že je to pravda. Tehdy jsem jí odpověděla, že dost závisí na povaze těch dětí, takže někdy může být jedno uplakané, stále nemocné nebo neposedné dítě mnohem náročnější než tři ušlápnuté putičky.</div>
<div style="text-align: justify;">
Občas nad tím přemýšlím. Rozhodně si nemyslím, že by práce kolem jednoho prcka byla zanedbatelná oproti více dětem. Ale na druhou stranu je podstatný rozdíl mezi tím mít jednoho potomka a mít je dva. Ovšem taky se říká, že mezi dvěma a třema dětma už takový rozdíl není a to si teda nemyslím :)</div>
<div style="text-align: justify;">
Mí dva starší občas chodí k babičce "na prázdninky" - to znamená, že u ní jednu až dvě noci spinkají (delší dobu tam tráví jen když jsem si válela šunky v nemocnici). Tak jako včera. Domluvili se s babičkou na přespání. Rychle jsem toho využila a naplánovala jsem si spoustu práce, kterou chci zvládnout zatímco bude čtyřměsíční Nejmladší spinkat. Ani nevím, jak přesně se to stalo, ale najednou jsem seděla u nás v parčíku na lavičce, opalovala se, prolistovávala nové číslo oblíbeného časopisu, popíjela kafe a uculovala se. Furt. Každou chvilku jsem se přistihla, že sedím s rozevřeným periodikem na klíně, ale mám zavřené oči a usmívám se. A užívám si, že je můžu nechat zavřené jak dlouho budu chtít, protože nemusím kontrolovat, jestli někdo nedupe v záhonku, nešplhá na kašnu ani na studnu nebo neběhá moc blízko u silnice.</div>
<div style="text-align: justify;">
Rozhodla jsem se svůj "day off" užít se vším všudy - nevšímat si své pedantské potřeby všechno srovnávat a upravovat, nedělat práci, kterou dělat musím, ale jen tu, do které se mi chce, sníst si oběd u knížky, kterou mám už od ledna rozečtenou, roztáhnout sobě a Nejmladší na zahradě deku a válet se a hrát si, dopsat všechny nápady na <i>1000 radostí</i>, co mám v hlavě. Mnohem lepší plán než třídit maličké oblečení třem neustále rostoucím dětičkám.</div>
<div style="text-align: justify;">
Nedávno mi bylo řečeno, že jsem "postižená pocitem, že musím pořád něco dělat". Možná je to pravda, ale zcela jistě je pravda, že nerada přiznávám, že sem tam potřebuju vysadit. Že se stydím za to, že si chci odpočinout a že mám výčitky, když občas nic nedělám.</div>
<div style="text-align: justify;">
A dnes... Úplně jsem se opájela pocitem, že jediné, co musím, je nakrmit a přebalit miminko a jinak nemusím nic. Že mám spoustu času (ve skutečnosti nemám, práce stojí, ale na druhou stranu: ani neuteče:) Kochala jsem se sluníčkem, rozhlížela jsem se, četla jsem si, usmívala jsem se. Asi dvě hodiny. A ten pocit volna mi dobil baterky na další fungování. Takže ačkoli si nemyslím, že je rčení "Jedno dítě, žádné dítě" úplně pravdivé, dneska jsem se cítila, jako by bylo.</div>
Tereza Zuzanahttp://www.blogger.com/profile/02481925120555735384noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3895644983669379732.post-57836162334070381732015-06-30T08:37:00.000+02:002015-06-30T08:37:38.612+02:00#266 Musíme si pomáhatJsme tři bratři a jsem za to rád. Hlavně za to, že jsem tři. Myslím, že i díky tomu máme za sebou spokojené dětství (ale i pošťuchování pochopitelně patřilo k věci). Máma pochází z deseti sourozenců, takže jsme vždy byli obklopeni širokou rodinou. Bratrance a sestřenice bych sotva dopočítal a jejich děti už vůbec ne (což mi připomíná, že bych měl pohnout s rodokmenem). Někde jsem četl, že Řekové zvládají (zvládali) ekonomickou krizi díky své rodině, že kdyby se něco podobného stalo v jiné evropské zemi, mohli by její obyvatelé narazit tvrději. Ovšem nejde jen o krizové momenty. Mně už bylo pomoženo, takže již s radostí vyrážím pomáhat se stavbou domu bráchovi. Prostě jak jednou čuchnete k maltě, tak už vám není pomoci. Pochopitelně se nezapomeňte v rodině poohlédnout po panu <a href="http://tisicvecikteremnedelajiradost.blogspot.cz/2014/07/202-pane-lorenc-uvezu-to.html">Lorencovi</a>.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgKAiB8GKQGBwyPvQKuFk41Qwdaw659FCWsBtm_TuCgm5T3pZtJ3EF3bg9oGJzV5RIWu9zzsOwgJZRL-U0NljkEgumkWMFd0qaNbtyZyxqpBViixh_mfE9A9YP6kRFeVEHcZIzQAkz9MJOh/s1600/IMG_0778.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="371" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgKAiB8GKQGBwyPvQKuFk41Qwdaw659FCWsBtm_TuCgm5T3pZtJ3EF3bg9oGJzV5RIWu9zzsOwgJZRL-U0NljkEgumkWMFd0qaNbtyZyxqpBViixh_mfE9A9YP6kRFeVEHcZIzQAkz9MJOh/s640/IMG_0778.JPG" width="640" /></a></div>
<br />banterhttp://www.blogger.com/profile/01861067318003576039noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3895644983669379732.post-62522737580714078712015-05-29T07:10:00.004+02:002015-05-29T07:10:43.380+02:00#265 Staří přáteléZrovna, když se spřátelíte s rodinou bývalého kolegy, který se na vás po odchodu z firmy nevykašlal, ale pravidelně vás vytáhl na pivo, – a zjistíte tak, jakou má prima ženu a milé děti, což potvrdí i vaše žena a vaše děti – zvedne onen kamarád kotvy a s celou rodinou zmizí za mořem.<br />
<br />
Už jsem se naučil, že musím lidi ve svém životě nechat přicházet a odcházet podle jejich vlastní vůle. Bolelo to vždycky, zkouším to překovávat, dávat jim volnost s vděčností za prožité okamžiky. Někdy sotva víte, jestli bylo dobře jen vám s nimi, nebo i jim s vámi. Slušnost některých přitažlivých lidí nezná mezí a podstatu vztahu někdy odhalí opravu až vzdálenost.<br />
<br />
Je pravda, že někoho při loučení stisknu v náručí silněji a déle, než by bylo vhodné. Možná tím i něco pokazím, možná druhé uvádím do rozpaků. Vem to nešť, jsem v tom už léta konzistentní. Pokud chcete, víte, na čem se mnou jste. Mám paměť jako slon. Umím nezapomínat. A píšu dopisy. Ručně. Inkoustem. Na papír. Do obálky. Chcete-li.<br />
<br />
Jenže je tu i druhá strana mince. Ti, kteří se vrátí. Ti, kteří nezapomínají. Ti, kteří mi na dopis odpovědí. Třeba po půl roce. Nebo po roce, nevadí. Ti, kteří mi po dvou třech letech zavolají, jestli bych zase, jako za starých časů, nezašel pod květnové kaštany na pivo. Nemuseli by a já bych jim to prominul. Nic mi nedluží, ani já jim. A přesto se ozvou. Díky Bohu za ně!<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhH2sj8beJUVCaMOYEtDbp6prIeVPg66tlUeKrThQBOc7B1SoROO_0jbZbSpMdS3pOjVyV5m6m-vC-dIdzZX54snqDBTvzePYWkViXeyO1SqxNZg0AaOPLkF97ti84-vOYTSHSlNCCryir4/s1600/17986315958_af0105a3a7_z.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="400" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhH2sj8beJUVCaMOYEtDbp6prIeVPg66tlUeKrThQBOc7B1SoROO_0jbZbSpMdS3pOjVyV5m6m-vC-dIdzZX54snqDBTvzePYWkViXeyO1SqxNZg0AaOPLkF97ti84-vOYTSHSlNCCryir4/s400/17986315958_af0105a3a7_z.jpg" width="276" /></a></div>
<br />Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/11827922243553023635noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3895644983669379732.post-59847780315566168302015-05-18T08:19:00.004+02:002015-05-18T12:48:34.473+02:00#264 Když není problém<div dir="ltr">
Člověk si tak snadno zvykne, že některé věci jsou problém. Že nejsou samozřejmé. Že je lepší být opatrný. Že to už lepší nebude... Jsem po dědečkovi skeptik; ne pesimista, ale opatrný. A umím se smiřovat s komplexností světa. O to víc mě denně těší, když některé zádrhele (výjimečně) nejsou. Zmizí, nebo se vůbec neobjeví.</div>
<div dir="ltr">
<br />
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhRtdiEfHbLAQSkg9XiAKg6dhLB2zMDZZNIyNFb832rzOfctUoWxvabJ6jmdjG67N6R68_vGUVnpiRxAq1AiyP1ukkleYoKJuLfoTVXMWd6_wNg6mmXUcrZuAzir1DjoyWqTMWfSmfPpU_5/s1600/2350994665_b3242c8e83_z.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="427" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhRtdiEfHbLAQSkg9XiAKg6dhLB2zMDZZNIyNFb832rzOfctUoWxvabJ6jmdjG67N6R68_vGUVnpiRxAq1AiyP1ukkleYoKJuLfoTVXMWd6_wNg6mmXUcrZuAzir1DjoyWqTMWfSmfPpU_5/s640/2350994665_b3242c8e83_z.jpg" width="640" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Photo by <a href="https://www.flickr.com/photos/edouardv/" target="_blank">edouardv66</a> via Flickr</td></tr>
</tbody></table>
</div>
<br />
<div dir="ltr">
Když není obsazeno v jediné kabince jediného záchodu, který na patře sdílíme s 50 dalšími kolegy.<br />
(Popravdě řečeno, právě tohle mě inspirovalo k napsání dnešní Radosti.)<br />
<br /></div>
Když mi z pusy zmizí afta.<br />
<div dir="ltr">
Když i odpoledne platí, že jsem se ráno dobře oblékl.</div>
<div dir="ltr">
Když se děti nechají uložit bez protestů. </div>
<div dir="ltr">
Když pro jednou není na toaletním papíru spousta krve.</div>
<div dir="ltr">
Když zaberou antibiotika.</div>
<div dir="ltr">
Když se mi ráno chce vstát.</div>
<div dir="ltr">
Když děti ráno spí déle než do 6.</div>
<div dir="ltr">
</div>
<div dir="ltr">
Když si včas vzpomenu a nezapomenu ve vlaku čepici.</div>
<div dir="ltr">
Když mě žena doma vítá vesele a ne vyčerpaně.</div>
<div dir="ltr">
Když si v hospodě řeknu o kohoutkovou vodu a dostanu ji s úsměvem.</div>
<div dir="ltr">
Když mi v pekařství vyhoví a dají mi pečivo do mého vlastního sáčku.</div>
<div dir="ltr">
Když vidím, jak policista někomu s úsměvem pomáhá.</div>
<div dir="ltr">
Když zavolám hádavému kolegovi a on mi vyhoví.</div>
<div dir="ltr">
Když ze mě tradičně mrzutý vedoucí v profi velkoobchodu neudělá blbce.<br />
Když mám čas i se v klidu nasnídat, i řádně naobědvat.</div>
<div dir="ltr">
Když někdo z rodiny se zájmem poslouchá, co děláme na TEDxu.</div>
<div dir="ltr">
Když přijde papír z finančního úřadu nebo ze sociálky s tím, že jim nic nedlužím. </div>
<div dir="ltr">
Když na úřadě řeknou, že nemusím osobně, oni to pošlou.</div>
<div dir="ltr">
Když státní zaměstnanec bystře komunikuje e-mailem.</div>
<div dir="ltr">
Když vlak nemá zpoždění.<br />
Když sednu po dlouhé době do auta a je stále dost nafty v nádrži.<br />
Když platba faktury dorazí nejpozději tři dny po termínu splatnosti.<br />
Když přemluvíme někoho k vystoupení na TEDx a on se dobře připraví.<br />
Když reklamace zboží proběhne hladce a rychle.<br />
Když se ve volené skupině objeví dost schopných žen.<br />
Když se vracím od babičky a není mi šoufl z přejedení.<br />
Když dostanu žihadlo a nenaskočí alergická reakce. <br />
Když napíšu upřímný dopis a nejen, že nevznikne nedorozumění, ale přijde odpověď.<br />
<br />
Když je v ročním vyýčtování energií přeplatek a ne nedoplatek. (To se mi žel ještě nestalo.)</div>
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/11827922243553023635noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3895644983669379732.post-24468902136671991232015-05-07T10:23:00.000+02:002015-05-07T10:23:13.110+02:00#263 Stroje pomocníci<div style="text-align: justify;">
V dnešní době je moderní nebýt moderní a místo přístrojových zpracování si kdeco dělat ručně a místo v obchodě kupovaných potravin si pěstovat, chovat a vyrábět domácí. Což je samozřejmě fajn a já sama to tak dělám. Dnes ale nebudu moderní, protože budu chválit výdobytky moderní doby :)</div>
<div style="text-align: justify;">
Na začátku stály dvě odlišné události, které nakonec společně daly základ dnešnímu příspěvku. Tou první bylo pořízení myčky. Můj muž se na nátlak spousty našich přátel po zralé úvaze rozhodl koupit domů myčku na nádobí (ačkoli by se mohlo zdát, že to bylo na nátlak můj, není to tak; já jsem se o ní jen před necelým rokem zmínila a když byla zavrhnuta, víckrát jsem o ní doma nemluvila; ovšem téměř každý, kdo se k nám přišel podívat na malé miminko, hned prohlásil: "To už abyste si pořídili tu myčku, když je vás pět."). Druhou událostí byla dnešní stávka automatické pračky. Uprostřed pracího procesu si usmyslela, že potřebuje vyčistit filtr a prádlo prostě nedoprala (resp. doprala, ale nevypustila vodu a odmítla ždímat). Závada to není žádná fatální, stačí pouze ručně vypustit vodu a propláchnout filtr, ale všechno oblečení bylo potřeba vyždímat ručně. A to navíc ne žádná tričínka a ponožtičky, ale osušky, mikiny, montérky, blůzy.</div>
<div style="text-align: justify;">
A tak mě při kroucení jedné nohavice montérek napadlo, že už si snad ani neuvědomujeme, jak moc nám spotřebiče pomáhají v každodenním životě. Jsou to hodiny a hodiny práce, které nám domácí přístroje ušetří. Spousta dřiny, které jsme díky nim ušetřeni. V neposlední době je to také pomoc finanční, protože dnešní spotřebiče jsou ekonomické, aby spotřebovali co nejméně energie a zdrojů. Jsem ráda za každého domácího pomocníka, který mi ulehčí práci a šetří můj čas, takže se pak můžu věnovat dětem, můžu jít s nimi ven, můžu si číst nebo napsat příspěvek pro 1000 radostí.</div>
Tereza Zuzanahttp://www.blogger.com/profile/02481925120555735384noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3895644983669379732.post-22128169632009217762015-05-05T09:48:00.001+02:002015-05-05T09:52:30.177+02:00#262 Škrtání<div dir="ltr">
"Z pěti věcí tři škrtnout", říkávala prý moje prababička. A měla recht. A ještě dobře, že to říkala zrovna ona, v našem rodě se s tímhle principem pere každá generace znovu a znovu. I se to musím opakovaně učit.</div>
<div dir="ltr">
Sedím v práci vedle jednoho moc šikovného kolegy. Má poměrně široký záběr, v tom je mi trochu podobný. Ondra hrál na pozoun, zpívá, jezdí na kole, zajímá se o auta. A donedávna skvěle fotil. Proto mě trochu zarazilo, že nedávno zveřejnil inzerát, že prodá svoje fotografické vybavení. Ne že by si řekl: "no, budu se teď věnovat něčemu jinému a za čas uvidíme". On to focení nejen pověsil na hřebík, ale zvenku, a ještě za sebou zavřel dveře. Vyzkoušel si to, naučil se v oboru leccos podstatného – a šel od toho. Nedávno taky prodal své skvěle vyladěné kolo. Chodí cvičit, venčí psa a rozhodně se nezdá, že by trpěl nedostatkem pohybu. Tenhle přístup se mi moc líbí. Mnoho z věcí, které si pořizuju, jsou jenom zhmotněním "snu o jiné realitě". Nářadí, běžecké boty, trekové vybavení, software, oblečení, knihy, časopisy, hudební nástroje – pokud ale nemám vytrvalost a čas se v těch činnostech zdokonalit, zůstane každý předmět jen stínem svého snu. Proč si to raději nepřiznat předem?</div>
<div dir="ltr">
</div>
<div dir="ltr">
<br /></div>
<div dir="ltr">
Co se nejvíc musím učit škrtat, jsou právě ty ambice. Strašně rád se učím nové věci a nechci je opouštět dřívě, než je alespoň trochu ovládnu... ale život je krátký. Některé činnosti mi jdou hladce, některé vyžadují úsilí. Všechny potřebují čas. A když si priority srovnávám nejen já sám, ale mluví mi do toho i rodina, musí se někde škrtat. Ono se snadno řekne: <i>follow your dreams</i>. To byste jich ale nesměli mít jako já v průměru sedm nových do týdne. Je toho tolik, čím bych chtěl být, co bych chtěl umět...</div>
<div dir="ltr">
<br /></div>
<div dir="ltr">
Tak mě potěšilo, když velký učitel a mistr staromódních truhlářů Chris Schwarz na blogu Lost Art Press přiznal, že <a href="http://blog.lostartpress.com/2015/05/02/the-anarchists-tool-chest-in-massachusetts/" target="_blank">taky musí škrtat</a>.</div>
<div dir="ltr">
</div>
<div dir="ltr">
<i>Some of you have noted that I am canceling classes this year. The reason is that I need to stay home to help take care of some important family members, and this trend could continue for a few years.</i></div>
<div dir="ltr">
<br /></div>
<div dir="ltr">
Už se mi stalo, že jsem takové vlastní "vypouštění" ve prospěch rodiny někde zmínil, a dostalo se mi od kamarádů tichého, ale důrazného uznání. Kdo ví, možná si leckdo z nás z dětství pamatuje chvíli, kdy toužil po tom, aby dospělí škrtli něco ze svých světoborných plánů a chvíli prostě byli s ním. Zejména my chlapi, kdybychom si tak občas místo zachraňování světa prostě jen sedli s někým, kdo o naši přítomnost moc stojí...<br />
<br />
Tak se s tím zkusím míň chlubit a víc realizovat. Když se to povede, je to radost. A bokem prověříte kamarády, jestli vás rovnou neodepíšou :-).</div>
<div dir="ltr">
<br /></div>
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhsiVtotJdOh-oOMGLe_FHMLEOp1jv1MbrrdCWZiuFOuHbFF_V8WXUWKEFnCd4rHPfTXse4eLhleHEMCqorIS_35VroZcUjzc1ykXwXpUsS_EFutcp2agAO39GHJawnIqMJbVS__8tMRX7r/s1600/Follow+Your+Dreams_+(Banksy).png" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="425" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhsiVtotJdOh-oOMGLe_FHMLEOp1jv1MbrrdCWZiuFOuHbFF_V8WXUWKEFnCd4rHPfTXse4eLhleHEMCqorIS_35VroZcUjzc1ykXwXpUsS_EFutcp2agAO39GHJawnIqMJbVS__8tMRX7r/s640/Follow+Your+Dreams_+(Banksy).png" width="640" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Banksyho komentář (foto <a href="https://www.flickr.com/photos/andrewsan/" target="_blank">andrewjsan</a>, Flickr)</td></tr>
</tbody></table>
<div dir="ltr">
<br /></div>
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/11827922243553023635noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3895644983669379732.post-16732887213829969582015-04-30T07:00:00.000+02:002015-04-30T07:00:00.966+02:00#261 Smysly<div style="text-align: justify;">
Jednou jsem přemýšlela, jaký smysl bych zvolila, kdybych se měla jednoho vzdát. Ne, že bych to plánovala, ale občas se mi hlavou honí takovéhle hlouposti.<br />
Rozhodně jsem věděla, že nechci přijít o zrak, abych viděla své děti vyrůstat. Miluju jejich krásné tvářičky a moc by mi chybělo, kdybych se nemohla dívat na jejich ranní výraz vyoraných myšek, na jejich úsměv, na jejich vývoj, na výtvory, které vyrábí. Nemohla bych se jim podívat do jejich modrých očiček a najít v nich odpověď na smysl života. Kdybych oslepla, neviděla bych tvář milovaného muže, lidi, které mám ráda, písmenka ve zbožňovaných knížkách, rozkvetlou přírodu, podzimně vybarvené stromy ani všechny krásné věci, které mě obklopují.<br />
Nechtěla bych ani přijít o sluch, abych slyšela své děti mluvit, zpívat, hádat se, smát se. Chci poslouchat melodii jejich hlasů, tón řeči a hezká slůvka, která mi říkají ti, co umí mluvit, a jsem zvědavá na hlas těch, co mluvit ještě neumí. Chci slyšet, když mi můj muž říká, že mě miluje, když mi vypráví, jaký měl den, když se zlobí, že jsem mu zapomněla vyžehlit košili na nějakou důležitou pracovní schůzku. Chci poslouchat hluk, který vyrobí patnáct dětí a šest dospělých v jedné místnosti. Slyšet, o čem si kamarádky povídají, vyslechnout je. Poslouchat hudbu, kterou si pouštím k práci (když nejsou doma děti), zpěv ptáků, šum listí ve větru, cirkulárku od sousedů. Chci slyšet, když mě moje děti volají nebo když pláčou.<br />
Nevzdala bych se ani hmatu, abych mohla pohladit své dva chlapečky a maličké děvčátko, políbit a abych cítila jejich dotyky a pusinky. Nechci přijít o bezpečí, které cítím z mužova objetí. O příjemný pocit při zabalení do peřiny, oblečení oblíbených šatů, v teplé sprše po náročném dni. Chtěla bych si s dětmi malovat, vyrábět, plést dcerušce copánky.<br />
Nejspíš bych postrádala i vůni, protože bych nemohla zabořit nos vlásků mých andílků a nasát jejich dětskou vůni, nemohla bych ani přivonět ke kytičkám, co mi dávají. Necítila bych, když mi můj Starší dává očichat, že se navoněl před nějakou speciální příležitostí. Necítila bych parfém v mužově objetí, jeho vůni, když si lehnu na jeho polštář. Necítila bych své oblíbené květiny, jídlo. Navíc vůně je polovina chuti.<br />
Chuť by mi také chyběla, jsem "všežravec". Nemohla bych bez ní vychutnat oblíbenou kávu, sladký dezert, oblíbené jídlo, chutnou novinku. Chtěla bych ochutnat a upřímně pochválit pokrm, který připraví jiní.<br />
Nechci se vzdát žádného smyslu. Ale kdybych o jeden měla přijít, nejsnadnější by to asi pro mě bylo bez chuti. Co vy? Čím vám jaký smysl dělá radost? Otevřete oči a pořádně se rozhlédněte, po všech věcech, které vás obklopují. Nejsou krásné? Zaposlouchejte se do zvuků, které kolem vás plynou. Nadechněte se nosem. Co cítíte? Přejeďte dlaní přes něco, co máte po ruce, nebo sobě po vlasech, po tváři. Napijte se vody. Jak chutná?</div>
Tereza Zuzanahttp://www.blogger.com/profile/02481925120555735384noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3895644983669379732.post-40036156495020318232015-04-27T12:43:00.002+02:002015-04-27T12:43:30.916+02:00#260 Jiné květy<div class="ennote">
<div>
Jistě víte, jaké květy má lípa. Znáte jejich omamnou vůni a hukot včel v její koruně. Možná se stejně jako moje maminka těšíte zjara na záplavu zářivě zelených květů na javorech, které předběhnou listy o pár dnů a dokáží rozsvítit celé údolí. Třeba už jste letos někoho políbili pod rozkvetu jabloní, hlohem či meruňkou. A nebo, pokud jste byli venku sami, nedalo vám to a ulomili jste větvičku šeříku a donesli ji tomu, koho máte nejradši.</div>
<div>
<br /></div>
<div>
Kvetoucí stromy jsou vděčným námětem pro básně i obrazy. Bílá, růžová a mnohé jejich odstíny jsou symbolem mladosti, obnovy, energie, čistoty. Určitě se na vás žádná dívka nebude zlobit, přirovnáte-li ji k mladé jabloňce zjara. Je to vlastně banální. Ale pak mě napadla zajímavá otázka: </div>
<div>
<br /></div>
<div>
Jak kvete dub?</div>
<div>
<br /></div>
<div>
Jsem pomalý, na kůře trochu hořký, ale leccos vydržím a dlouhodobě je na mne spolehnutí. Mám čím dál radši tvrdé dřevo našich listnatých stromů: dubu, buku, jilmu, jasanu a habru (ten má nejtvrdší). Jabloň, třešeň a meruňka – ta sladká děvčátka se se svou krásou nijak netají. Jak ale kvetou tihle mládenci?</div>
<div>
<br /></div>
<div>
Až vloni na jaře, při procházkách kolem Labe, jsem to objevil. Květy dubu jsou nádherné. Maličké, nenápadné, ale bohaté, složité. Vyrážejí mnohem, mnohem dříve, než se kraj začne odívat do zelené a bílé. Skoro si jich nevšimnete proti černé kůře. Ale jsou tam. Každý rok jako jedny z prvních zakládají naději pro příští generace.</div>
</div>
<table cellpadding="0" cellspacing="0" style="border-top: 1px solid #d3d3d3; margin-bottom: 16px; margin-top: 32px; padding-top: 16px; width: 100%px;"><tbody>
<tr><td style="color: #747474; font-family: Helvetica, Arial, sans-serif; font-size: 13px; line-height: 18px; text-align: left;"><br /></td> </tr>
</tbody></table>
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><img border="0" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjFvA2M3lHKvNhtvJ-B6ajWSyw8_NFZqWeyrLf0TShqme9CLyZzMFHg-g0CZyhi-5kr3y7yz3Z1zP0GMtjXbc4zGJsDoz7nVXs7tFx-42viv3LhyuzDtMSd0CtnFUJXoOOIoIY1CZCp81TU/s640/20150423_072335_Freyova-1.jpg" style="margin-left: auto; margin-right: auto;" /></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Jasan ve Vysočanech</td></tr>
</tbody></table>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjFvA2M3lHKvNhtvJ-B6ajWSyw8_NFZqWeyrLf0TShqme9CLyZzMFHg-g0CZyhi-5kr3y7yz3Z1zP0GMtjXbc4zGJsDoz7nVXs7tFx-42viv3LhyuzDtMSd0CtnFUJXoOOIoIY1CZCp81TU/s1600/20150423_072335_Freyova-1.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"> </a> </div>
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/11827922243553023635noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3895644983669379732.post-58597336107177229172015-04-23T19:46:00.000+02:002015-04-23T19:46:02.574+02:00#259 Dětská hřiště<div style="text-align: justify;">
Klučíkům je občas na zahradě dlouhá chvíle a naše domácí atrakce se jim omrzí. Pak vyrazíme na dětské hřiště, kde jsou velké skluzavky, houpačky, horostěna, síť, prolézačky a vůbec super věci, které doma nemáme. Navíc je tam spousta dalších dětí a je to děsně fajn, protože musím být mnohem víc ve střehu než v zahradním teritoriu ;)</div>
<div style="text-align: justify;">
Ale vážně: i já mám dětská hřišťátka ráda. Jako malí jsme měli kousek od našeho domu u zdravotního střediska (teprve teď v dospělosti doceňuji to geniální umístění) malé dětské hřiště, které celé vyráběl dědeček několika dětí. Pan Sobotka. Neuvěřitelně šikovný a vitální pán (dodnes žije a věnuje se aktivně cyklistice). Je velmi nadaný pro práci s kovem a kromě historického brnění a repliky zbraní si vyrobil například velociped a nám, dětem z ulice, kolotoč, hrazdu, dvě závěsné houpačky a jednu houpačku - váhu.</div>
<div style="text-align: justify;">
Na to, že se naše obec honosí titulem město (a to honosí doslova), s dětskými hřišti je to tu docela bída. Tři malé plácky se skluzavkou, která je aktuálně zavřená, houpačkou závěsnou, dvěma houpačkama na pružině a šlus. Mnohem radši jezdíme občas na hřiště v sousedních vesnicích. Máme vyhlédnutá čtyři volnočasová místa, kde je dostatek zajímavých atrakcí nejen pro dvouleté mrně, ale i pro pětiletého kluka. A to i prvky, vyžadující pohybovou aktivitu, sílu a zručnost. Mám ráda, když je dětské hřiště propracované a může nabídnout příjemné strávení času nejen nejmladším dětem, ale i těm odrostlejším. A někdy i dospělým. Mám ráda, když je hřiště opravdu hřištěm, ne jen skluzavkou s houpačkou, které má už dnes kdekdo doma. Mám ráda, když si někdo dá práci a postaví dětem opravdu velké a pěkné hřiště, na kterém klidně stráví hodiny, aniž by se jim pár zvířátek na péru brzo omrzelo.</div>
Tereza Zuzanahttp://www.blogger.com/profile/02481925120555735384noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3895644983669379732.post-75571529446752954952015-04-09T13:33:00.001+02:002015-04-09T13:33:34.541+02:00#258 Vůně<div style="text-align: justify;">
Nádech, výdech. Nasát nosem. Vůně. </div>
<div style="text-align: justify;">
Dnes je po několika hodně ošklivých a studených dnech zase teplý jarní den. Sluníčko hřeje, mouchy, včely, berušky a motýli poletují z květu na květ, slabý vítr jen jemně čechrá okvětní lístky. A vzduch voní. Jarem a tisíci vůněmi květin. Jaro se šíří ovzduším a napadá všechny smysly. A mně je dobře. Co dobře, krásně. Nechce se nám z procházky domů.</div>
<div style="text-align: justify;">
Ale je poledne a hlad je hlad. Přicházíme do kuchyně, kde se v troubě peče a na sporáku vaří oběd. Celý dům voní silným vývarem a po kontrolním otevření trouby taky pečínkou. Jsme jak Pavlovovi psi a vůně nám dráždí prázdný žaludek. Je čas oběda.</div>
<div style="text-align: justify;">
Chystáme se do výtvarky a na návštěvu. Beru svůj oblíbený parfém a za chvíli jsem v oblaku voňavého aerosolu (ach, ta romantika:). Nadšeně nasaju směs černé maliny, jasmínu a santalového dřeva. Miluju tuhle vůni! Starší dostal k pátým narozeninám svou vlastní dětskou voňavku, aby nebral tu tatínkovu. Je se Spidermanem a vybírala jsem ji já, aby mi voněla. Může se s ní navonět jen při zvláštních příležitostech, takže si ji dnes důležitě bere a stříká na hrudníček. Už od mala má zvyk, že vždycky, když použije parfém, chodí mi dávat čichnout. Pošimrám ho nosem a čichám. Voní krásně. </div>
<div style="text-align: justify;">
Mužův parfém taky vybírám já. Zbožňuju pánské vůně a voní mi téměř všechny. Ta, co má teď, je směsí pepře, bergamotu, čerstvého mechu a zlaté ambry (jo, vím, že je to výměšek vorvaně:). Je cítit tak dlouho, že i když dávám trička z koše do pračky, stačí zabořit nos... Ale můj muž mi voní i bez parfému. Když přijde po celém dni práce v podkroví nebo na zahradě, objímám ho a s úsměvem se nadechuju jeho vůně. Nechce se moc nechat:) A když není přes noc doma, beru si na spaní jeho polštář, abych z něj aspoň cítila jeho vůni.</div>
<div style="text-align: justify;">
Mám strašně ráda vůně květin. Ze všeho nejvíc mi voní fialka a šeřík. Vydržela bych klidně celý den sedět s nosem vraženým mezi fialky nebo šeříky a jen nasávat jejich nádhernou vůni.</div>
<div style="text-align: justify;">
Včera jsem vyzkoušela nové mýdlo na vlasy (Hedvábné vlasy a myslím, že s nimi budu už napořád nevěrná svým dosud oblíbeným Kašmírovým vlasům) a tak nádherně mi navonělo vlasy, že jsem celý večer pohazovala hlavou, abych jejich vůni rozvířila. Mimo jiné provonělo celou koupelnu, takže jsem při čištění zubů ňufala.</div>
<div style="text-align: justify;">
Jakákoli příjemná vůně dělá hned den radostnější. </div>
Tereza Zuzanahttp://www.blogger.com/profile/02481925120555735384noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3895644983669379732.post-52596951987345517262015-04-02T13:21:00.001+02:002015-04-02T13:21:32.158+02:00#257 Zeleně<div style="text-align: justify;">
Dnes je Zelený čtvrtek. Nevím, jestli je to nějaká tradice, zvyk nebo jen můj rozmar, ale zelený čtvrtek a zelené jídlo a zelené pivo mě navedli k tomu, že ladím celý den do zelena. Ke snídani bylo "greensmoothie", tedy v podstatě koktejl z přebývajícího ovoce a zeleniny - hrušky, kivi, banány, avokádo, špenátové listy, ovesné vločky a agávový sirup. K obědu hráškový krém, který milují kluci, a špenát, který miluju já (ano, chudák můj muž nemiluje ani jedno z toho :). Máme zelená trička, já navíc i kalhoty. Zelený pivo nepijem, ale máme světle zelenou okurkovou limonádu. Našla jsem si zelené náušnice.</div>
<div style="text-align: justify;">
Je to jen taková hloupost, ale mě baví, sladit se spoustou dalších lidí na stejnou vlnu. Nosit v listopadu knír na podporu Movemberu, hodit si 25. května ručník přes ramen, mít něco zeleného nejen na Zelený čtvrtek, ale i na svátek svatého Patrika, zhasnout během Hodiny Země. Ráda vybočuji z davu a cpu se proti proudu. Ale občas je fajn být medúza a nechat se volně unášet, být součástí stáda.</div>
Tereza Zuzanahttp://www.blogger.com/profile/02481925120555735384noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3895644983669379732.post-14455812064577770622015-04-01T16:26:00.001+02:002015-04-02T16:50:56.046+02:00#256 SytostVyrazíte po dvou měsících s kamarády na pivo. A ejhle, proti Vám i vedle vás tři krásné ženy. Příležitost jako dělaná pro nějaké to machrování, vyprávění historek. Místo toho se však zeptáte té tiché krásky proti vám (jediné z nich neznámé), co vlastně dělá. Začne povídat o práci pro kosmetickou firmu, ostatní dvě se toho chytí, a hovor už pak plyne dál bez vás a točí se především kolem kartáčů na vlasy. Všechny tři mají krásné dlouhé vlasy… A vy mlčíte, díváte se, upíjíte z půllitru, a je vám dobře. Mlčíte?<br>
<br>
Později čekáte na tramvaj, a ona se přidá, zjevně se zvedla chvíli po vás. Po pár slovech během těch několika zastávek vás napadne, že by bylo moc hezké zjistit, kde bydlí, doprovodit ji domů. Být galantní. Otestovat sám sebe, jestli dokážete místo vodopádu slov mlčet, poslouchat, ptát se, namotivovat ji, aby povídala. Velká výzva po půlhodině známosti? Má tak krásné oči!<br>
<br>
Vzápětí vám dojde, že vás doma čeká žena a tři děti (už sice všichni spí, ale i tak). Rozloučíte se, jste vděčni za to, že jste vypili jedno pivo v milé společnosti, a vydáte se stihnout vlak.<br>
<br>
Jednu báječnou věc přináši stárnutí: některých věcí se časem konečně nasytíte. Naučíte se, že dlouhodobé následky mají větší váhu než momentální užitek. Nelapáte po každé příležitosti a nesnažíte se využít ji na maximum. Dokážete vážit.<br>
<br>
A to nemluvím jen o krásných dámách. Ta úlevná sytost se týká i jiných věcí: masa, alkoholu, slov. Dobrot. Ambicí. Některé věci mám sice náramně rád, ale už jsem jich měl v životě tolik, že vím, jakou (malou, velkou, chvilkovou, trvalou) radost přináší. Dá se s tím pracovat, když se například vzdáte svého podílu oblíbeného jídla ve prospěch dětí. Nebo svého podílu pozornosti ve prospěch toho druhého.<br>
<br>
Přiznám se, že je stále něco, čeho se nasytit nedokážu – i když by se mohlo zdát, že jsem za celý život už měl dost a dost. Povídání s chytrým blízkým člověkem o něčem, čemu já, on nebo oba dva trochu rozumíme (nebo nás to oba dva srovnatelně zajímá). O fotografii, překládání, typografii, muzice, dobrovolnictví, charitě, dřevu, snech, zranitelnosti, otcích, knihách, smrti, psaní, lukostřelbě, ženách, whisky, vandrování, ohni, nožích.<br>
<br>
Přiznávám se tedy, že mám stále nějaké nenasytné stránky. Třeba se to časem zlepší. A mimochodem, opovažte se přede mne postavit mísu nevyloupaných nesolených buráků!<br>
<br>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjIFnQrtkcpHxcOjHMbcKs39GcTWMEbMADAFfoXRmCWxYUtPzLRxDkxLEPFJJ-w2DziZ_Zmy93TQaUQxciMpQrrJh9cC_kQcHFLwa4XtdJKxlHX_HzvxXWjqbnF7dqOOYVAoSuMtSfNvSCC/s1600/2015-04-01+16_23_33-Oslava+Samuelov%C3%BDch+t%C5%99ic%C3%A1t%C3%BDch+narozenin+_+Albumino.com.png" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjIFnQrtkcpHxcOjHMbcKs39GcTWMEbMADAFfoXRmCWxYUtPzLRxDkxLEPFJJ-w2DziZ_Zmy93TQaUQxciMpQrrJh9cC_kQcHFLwa4XtdJKxlHX_HzvxXWjqbnF7dqOOYVAoSuMtSfNvSCC/s1600/2015-04-01+16_23_33-Oslava+Samuelov%C3%BDch+t%C5%99ic%C3%A1t%C3%BDch+narozenin+_+Albumino.com.png" height="267" width="400"></a></div>
Foto (c) HellishAnonymoushttp://www.blogger.com/profile/11827922243553023635noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3895644983669379732.post-87127021885656140242015-03-26T12:31:00.001+01:002015-03-26T12:32:25.033+01:00#255 Pravý domácí časopis<div style="text-align: justify;">
Nejspíš si teď říkáte "Ale o něčem takovém už přece psala, nějakou ódu na všechno domácí si vybavuju" (teda pokud <i>1000 radostí</i> čtete aspoň trochu pravidelně). Ano, <a href="http://tisicvecikteremnedelajiradost.blogspot.cz/2014/08/206-z-domacich-zdroju.html">oslavný epos na domácí zdroje</a> tady už byl, tak o čem je řeč?</div>
<div style="text-align: justify;">
Na podzim jsem byla s dětmi, mými kamarádkami a jejich dětmi na naší tradiční dovolené. Jedna z kamarádek přivezla na ukázku pár výtisků různých časopisů. Na první pohled mě zaujal jeden s naprosto odlišnou obálkou. Vypadal jako starý sešit, snad ještě z doby, kdy chodili do školy moji rodiče, jen barevnější a veselejší. Zvědavě jsem ho prolistovala a hned v čísle, které jsem držela v ruce, mě zaujalo několik článků. Ano, je to ten Pravý Domácí Časopis, o kterém jsem se už jednou <a href="http://tisicvecikteremnedelajiradost.blogspot.cz/2014/12/233-malickosti.html">zmiňovala</a>. Tehdy jsem měla právě čerstvě zakoupený svůj vlastní první výtisk a byla jsem z něho nadšená. Přečetla jsem ho od začátku až do konce.</div>
<div style="text-align: justify;">
Tak čím si teď zasloužil vlastní bod v Tisíci věcí, které mně dělají radost? Od té doby si ho kupuju pravidelně. Dokonce jsem v lednu narazila na výprodej téměř všech čísel roku 2014. A zjistila jsem, že zatímco poctivě louskám ten nejaktuálnější, sebral mi muž jeden časopis z loňska a se zájmem ho celý přečetl.<br />
Ten měsíčník zbožňuju. Představuje neskutečně zajímavé lidi, například Miru Ahimsu, který žije bezekostopým životním stylem, Garyho Edwardse, který u nás založil Zdravotního klauna nebo třeba Jaroslava Duška, ne jako herce, ale jako otce a dědečka, který má svoji filozofii o vztazích. Přináší zajímavé články o přírodě, rostlinách a zvířatech, o práci a symbióze s nimi, jejich ochraně; o neobvyklých kurzech a seminářích (například aquahealing nebo tanec v naprosté tmě); o netradičních životních stylech (kromě výše zmíněného bezekostopého například život v jurtě); recepty ze známých i méně známých ingrediencí, fejeton o odvrácené straně matky, články o neobvyklých podnikatelských plánech. To všechno v zajímavém designu a přitažlivé obálce.<br />
Navíc jsem nedávno zjistila, že přesto, že se dá nejčastěji sehnat v prodejnách zdravé výživy nebo bioobchůdcích, mají ho v našem městečku v trafice. Z malé radůstky se stala velká radost.<br />
Taky máte nějaké periodikum, jehož nového vydání se nemůžete dočkat?<br />
<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgMPKH4ssP9A2nJPL9MjoNWA4T50XMisaRW_KsyOYDe3wSCFDMyEBR0ExK5Tn8RdeWbBLfZdiftov4BwMt0Lel4KP_m3Gyi1AG2AHZV0wcFrp5sjOnlr4Z0HvvxTgzQnnY0FEKEED3UuVQR/s1600/IMG_20150326_122400.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgMPKH4ssP9A2nJPL9MjoNWA4T50XMisaRW_KsyOYDe3wSCFDMyEBR0ExK5Tn8RdeWbBLfZdiftov4BwMt0Lel4KP_m3Gyi1AG2AHZV0wcFrp5sjOnlr4Z0HvvxTgzQnnY0FEKEED3UuVQR/s1600/IMG_20150326_122400.jpg" height="300" width="400" /></a></div>
</div>
Tereza Zuzanahttp://www.blogger.com/profile/02481925120555735384noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-3895644983669379732.post-91908185716203656562015-03-25T07:16:00.002+01:002015-03-25T08:40:48.551+01:00#254 Bošský přístup<div dir="ltr">
<br /><br />Kolikrát už se vám v životě stalo, že byste se vážně zamilovali do něčeho echt německého? Psal jsem o holandských sýrech, ale tohle je něco zase úplně jiného. Jde o zážitek. A podíl na něm má i jedna dáma z jižní Moravy.<br /><br />Zjistil jsem, že nemám na pile rovné pravítko. A k čemu pravítko, když není rovné, že. Možná jsem na ní řezal příliš těžké kusy tvrdého dřeva? Nevím. Nicméně pravítko je hliníkové, moc na tom není co spravovat a nezbývá než ho vyměnit. Zkoušel jsem obeslat dotazem několik servisů, které se holedbaly, že spravují i nářadí znašky Bosch. Asi napotřetí jsem se „dovolal“ a z konverzace vyšlo, že oni sice náhradní díl nemají, ale mám se zkusit podívat přímo na doprovodné stránky Bosche. A pak to začalo.<br /><br />Nejdřív jsem nevěděl, co a jak hledat. Po chvíli jsem narazil na telefonní číslo na českou centrálu. Zavolal jsem tedy do Mikulova. Milá paní mi po telefonu vysvětlila, jak hledat v katalogu. A tam jsem užasl. Všechny typy a modely zelené i modré řady ručních elektrických nástrojů Bosch mají k dispozici detailní popis. Co popis, dokonalou podrobnou dokumentaci. Jsou doslova vizuálně rozebrané na jednotlivé šroubky. Každý má své číslo, své místo. On-line se můžete podívat na jeho detailní specifikaci a zobrazí se vám dokonce i cena dílu v korunách. Na tři kliknutí máte v nákopním košíku třeba odrušovací filtr za 48 korun.<div class="gmail_quote">
<div lang="CS" link="blue" vlink="purple">
<div class="MsoNormal">
<span style="font-family: "Times New Roman","serif"; font-size: 12.0pt;"><br /><u></u><u></u></span></div>
<div class="MsoNormal">
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjV5cyc69_A2xLyilRW8XOrX6OYkFrEeRtOQ8FEpGq1lbyPgqd7XKeHFpV83QENLTiTVoWz9nmyLDcaoE7vMmyxgfuI1-XbXee3piJvrHhEiUx0r71WvjD2PjxtRCCfvkQI__Jrxtqaja7D/s1600/2015_03_18_09_57_17_Katalog_na%CC%81hradni%CC%81ch_di%CC%81lu%CC%8A_Powertools_After_Sales_Service.png" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjV5cyc69_A2xLyilRW8XOrX6OYkFrEeRtOQ8FEpGq1lbyPgqd7XKeHFpV83QENLTiTVoWz9nmyLDcaoE7vMmyxgfuI1-XbXee3piJvrHhEiUx0r71WvjD2PjxtRCCfvkQI__Jrxtqaja7D/s1600/2015_03_18_09_57_17_Katalog_na%CC%81hradni%CC%81ch_di%CC%81lu%CC%8A_Powertools_After_Sales_Service.png" height="421" width="640" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;"><a href="http://www.powertools-aftersalesservice.com/" style="font-family: 'Times New Roman', serif; font-size: 16px; text-align: start;" target="_blank">http://www.powertools-aftersalesservice.com</a></td></tr>
</tbody></table>
<br />
<br />
<div class="gmail_quote" style="-webkit-text-stroke-width: 0px; color: black; font-family: Times; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: normal; letter-spacing: normal; line-height: normal; orphans: auto; text-align: start; text-indent: 0px; text-transform: none; white-space: normal; widows: auto; word-spacing: 0px;">
</div>
<br />
<br /><br />Chvíli jsem na to koukal, až jsem našel to své pravítko. Milá dáma ze servisního střediska mi poradila, jak dohledat přesný model pily (liší se podle roku výroby a toho, jestli jsou určeny pro USA, Británii, Švýcarsko, nebo zbytek Evropy). Objedal jsem díl za 1200 plus poštovné. Druhý den dorazila služba GLS a protože na vrátnici nedokázali rozluštit mé jméno Samuel Tit?ra, odvezla si balík do depa. Druhá recepční si po chvíli vzpomněla, že Samuelů v budově zas tak moc není a hned mi volala, že jsem se minul s balíkem. Po dvou telefonátech (Bosch a GLS) jsem balík našel a tešil se na něj další ráno.<br /><br />Jenže ouha. Přišel v ohromné krabici (40 x 40 x 150 cm) a když jsem ho dovlekl do kanceláře a vybalil. zjistil jsem, že nový díl má stejný problém, jako to staré pravítko. Ufff. A už jsem v duchu začal nadávat na „číňany“. Ale co dělat. Nafotil jsem detailně problém, zavolal do Mikulova... a paní se mne hned po představení ptala, jestli dorazilo pravítko. Potěšilo mě, že si mě pamatuje a domluvil jsem se s ní, že jí pošlu mailem fotky. Za chvíli mi volala zpátky, že na to technici koukali, a že odpoledne dorazí GLS, aby si balík odvezlo zpět (zadarmo).<br /><br />Zanedlouho poté, co si ten malý hliníkový odlitek v obrovitém balíku zpátky převzala přepravní služba, přišla e-mailem odpověď, že je díl v pořádku, že byla chyba způsobena „manipulací“. Že to utáhli a posílají zpátky. Když už jsem měl tak dobrou dosavadní zkušenost, nedalo mi to a opět jsem volal do Bosche. Spolkl jsem pocit, že ze mně technici dělají blbce, vždyť jsem s tím nijak nemanipuloval, jen jsem díl vybalil z krabice. A že by se utažením narovnal hliníkový profil? Nicméně jsme se s trpělivou a vstřícnou podporou domluvil, že mi dají číslo na jejich specialistu, a když budu mít problém, zavolám přímo jemu.<br /><br />Zanedlouho přišel balík, tentokrát o malinko menší. A víte co? Pravítko v něm bylo, ještě s mými otisky prstů – ale dokonale rovné. Vážně to utáhli a pomohlo to. Byl jsem na vrcholu blaha. Těšil jsem se domů a vyrazil v mezičase na schůzku. Chvíli po poledni volá neznámé číslo. Mužský hlas se představuje, vysvětluje, že dostal od Bosche kontakt, a že si chce ověřit, že je všechno v pořádku a jestli nepotřebuju nějak pomoci. <br /><br />Byl jsem na rozpacích. Tolik trpělivé péče a pozornosti se mi už dlouho nedostalo. A to jsem jen drobným kutilem, majitelem tří hobby nástrojů nejnižší cenové kategorie. Chtěl jsem si nedávno koupit další malý nástroj. Uvažoval jsem o Makitě. No, nakonec myslím, že sáhnu po o trochu méně výkonném stroji. Ale od Bosche.</div>
</div>
</div>
<div class="gmail_signature">
<div dir="ltr">
<div>
<span style="font-family: arial, sans-serif;"><span style="border-collapse: collapse;"></span></span></div>
</div>
</div>
</div>
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/11827922243553023635noreply@blogger.com0Prague, Czech Republic50.0755381 14.4378004999999849.749331100000006 13.79235349999998 50.4017451 15.083247499999981tag:blogger.com,1999:blog-3895644983669379732.post-46326887357931284232015-03-17T06:55:00.002+01:002015-03-17T06:55:17.338+01:00#253 Staré sýry<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><img border="0" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEj1bGfKgPe1dS2JIQgo1bxIoCM6LcVbjtH8qE6wiflV7a4NIYydHJ9FlFYfcj4Z3bL07RjdE2pBMZB9-sxOxMc8D_07BTS1Tmqx8XcpyqZGS2r4Y1TaTtyJjYXIVS-5QwJ3xZFnQY31Z52f/s1600/Noord+Hollands+Overjarig.png" style="margin-left: auto; margin-right: auto;" /></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;"><a href="http://www.naarpaul.nl/">http://www.naarpaul.nl</a></td></tr>
</tbody></table>
<i>Overjarig</i>. Nepamatuju si z holandštiny víc než pár slov, ale tohle je mezi nimi králem. Jako dnes vidím matraci napuštěnou jakýmsi smradlavým sajrajtem, přes kterou jsme na farmě vstupovali do malého krámku přímo sousedícího s výrobnou. Byla doba epidemií slintavky a kulhavky, tak jsme se nemohli podívat blíž. Alespoň jsme tedy nakoukli dveřmi na veliké kádě a masivní police, na kterých odpočívaly zlátnoucí poklady.<br />
<br />
Pak jsme nakoupili malé bochníčky a já dodnes sním o té pestrosti: mladé, mladé odleželé, odleželé, staré a extra staré, neboli "přesroční". Tu nutnou a dostačující – svým způsobem magickou – trpělivost mají, pokud vím, na světě jen tři národy: Italové, Švýcaři a Holanďani. Francouzi se svými sýry kouzlí trochu jiným způsobem, španělské taky nejsou vůbec špatné. Ale když se bochník, vyrobený z mléka krav, které se pásly tři čtvrtě roku na zelené trávě mezi grachty a kanály, nechá osmnáct měsíců zrát, schnout a tvrdnout, nic se mu pak nevyrovná.<br />
<br />
Odlamují se z něj kousky. Na krajíc chleba ho stačí opravu maličko. Mezi zuby křupou vápenaté krystalky, které se už stihly vytvořit v takové hustotě, že si jich prostě musíte všimnout. Voní pikantně, i když v něm není jediná přísada. Jak ho jednou ochutnáte, dáte mu před mladým vždycky přednost.<br />
<br />
Chtěl bych umět stárnout jak ten sýr.Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/11827922243553023635noreply@blogger.com0