V sekulárních částech světa je běžné, že i nevěřící, či vlastně nejvíc oni, oplakávají vrcholné období náboženské architektury. Lidé bez nejmenšího zájmu o náboženskou doktrínu se běžně doznávají k tomu, že se jim stýská po církevních stavbách, po charakteru kamene v kaplích pod kopcem, po kostelních věžích zahlédnutých za soumraku přes pole a snad i po velkolepých ambicích, díky kterým vznikaly chrámy pro uložení knih (judaismus) nebo svatyně uchovávající zubní stoličku osvíceného světce (buddhistický směr théraváda). Nostalgické dumání ale pokaždé končí neochotným doznáním, že s koncem víry nutně mizí i šance na výstavbu nových chrámů.
Nekřižuji se svěcenou vodou, ale s radostí se pozdravím úplně cizími lidmi pozdravením pokoje. Dumám nad všemi alegoriemi pokory a zamýšlím se nad textem kajícnosti: Mea culpa (moje vina). Jako turista kostel proběhnete, ale mše bývají dlouhé, takže máte dost času prohlédnout si mnoho detailů, které by vám jinak zůstaly skryty.
A ještě jednu věc řekl Jan Krajhanzl v rozhovoru Ukřivděnost bílého muže o církvích jako místo setkání (snad by šlo vztáhnout i na kostel)
...církve, které mohou být v době rostoucí polarizace společnosti vzácným místem, kde se setkávají a debatují lidé různého druhu – různých vzdělání, příjmových skupin, politických přesvědčení. Církve mohou sehrát mezi svými věřícími jakousi mediační roli: kultivovat dialog mezi lidmi v kontroverzních otázkách, podporovat je ve vzájemném respektu, v naslouchání, v porozuměníTěším se na příští návštěvu kostela. Snad to bude svatba nebo křtiny. Ale i ten pohřeb (v kostele vám připomenou, že každý jednou zemře, i když na to chcete zapomenout) bude lepší v kostele než v krematoriu.