#129 Show (must go on)

Někdy inspirace na příspěvek pro 1000 radostí přijde sama, někdy přemýšlím, o čem bych mohla napsat, ale zrovna tahle mně přímo stoupla na nohu. Varování: následující text je psán pod vlivem čerstvých zážitků, dokud mi ještě krev hučela v uších, endorfiny se vařily v těle a hlas byl totálně ochraptělý z vyřvávání „Hey, hey, hey, hey, hey stoopid!“

Já totiž miluju koncerty. Jakékoli. Teda – jak z ukázky vyplývá – koncert symfonického orchestru není zrovna moje parketa, ale koneckonců, proč ne? Koncerty mají neskutečnou atmosféru. Ten dav, co se tísní přímo pod pódiem nebo rozvážně hledá vzdálenější místa ke stání nebo sezení, aby bylo dobře vidět. To napětí, které všemi probíhá před začátkem a stupňuje se, takže těsně před zhasnutím světel to halou hučí jako ve včelím úlu. Nepopsatelné vzrušení a nadšení, když oblíbený interpret s nějakým dramatickým vstupem zahájí koncert (aby to nakonec trumfl ještě famóznějším finále).

Ráda na koncertech stávám co nejvíc vepředu. Mnohem víc si show užiju ve stoje a mačkaje se v „kotli“ než pohodlně na sedačce. Jednak mnohem líp vidím a navíc si koncert pořádně prožiju. Protože veškeré to zpívání, pohupování, poskakování, náznaky tance, mávání rukama, „hrození“, zapalovače nad hlavou, i to občasné stoupnutí na nohu, to k tomu prostě musím mít (s výjimkou foťáků a mobilů, děkuju pěkně, strčte to zpátky do kapes, zavazíte).

A pak, když se v krátké pauze mezi písničkama otočím, vidím to obrovské množství lidí a uvědomím si, že ti všichni mají aspoň trochu stejný hudební vkus jako já, mají rádi stejnou skupinu/zpěváka/zpěvačku jako já, mám zvláštní pocit kolektivního souznění (obzvlášť, když třeba vidím, jak všechny ruce mávají nebo tleskají ve stejném rytmu).

Líbí se mi, jak po poslední písničce (to bývá ta, kterou „prostě musí zahrát“) všichni začnou tleskat, pískat, volat „Ještě! Ještě!“ a skandovat jméno interpreta. Zbožňuju ten okamžik, kdy se pak koncertující vrací, aby zakončil show největší peckou s oslnivým finále. Mám ráda, jak se po tom všichni trousí ven a nadšeně hodnotí koncert, jak mi po tom šumí v uších a ještě asi hodinu neslyším, jak pak několik dní nemůžu pořádně mluvit, jak mám vyřvaný hlasivky. A miluju ten stav „přiopilosti“, do kterého se při koncertu dostanu, dokonce jsem dneska měla dojem, že bych snad ani neměla řídit. Zrovna tento konkrétní koncert byl ten nejlepší, jaký jsem kdy zažila.