Nejspíš po mamince jsem zdědil sklon k romantickým manýrám. Co všechno jsem v mládí uskutečnil? Povedlo se mi napsat slušnou řádku veršů, hrál jsem své lásce na kytaru, nosil jsem plášť a cylindr, trochu šermoval, marně zkoušel jezdit na koni a hlavně – přečetl jsem leccos. Žádnou věc jsem nikdy nedotáhl do hrdinského konce, jednu jsem však ani nezkusil: neměl jsem skutečný souboj. Ani o dívku, ani o čest. Dobře tak, myslím, že je to od jisté doby (už asi 300 let?) věc v našich zemích zakázaná.
Pak jsem ale jednak začal chodit na setkání evangelické mládeže a jednak (zcela v linii se zmíněnými romantickými sklony) nastoupil na filosofickou fakultu. Obojí prostředí bylo výjimečné svou kulturou debat, disputací, intelektuálních pří, kritických rozhovorů. Tam jsem se naučil diskutovat jen pro radost z diskuse – z poměřování sil, posouvání argumentů, hledání společných východisek, odhalování slabin protivníka, objevování slabin vlastních, změny postojů a rozšiřování obzorů. (Poznámka na okraj: má žena tyhle sklony bytostně nesnáší a říká tomu "hádání se pro radost". Chápu ji, ale nemohu si pomoci.)
Pochopitelně musí jít o správnou disciplínu a o férový přístup z obou stran. Navzdory svým původním naivním a romantickým představám totiž od jisté doby nesnáším box. Při šermu jde o obratnost: krytí, výpady, ústupy, pozornost vůči strategii oponenta. Zásah je výjimečný a stačí, aby byl symbolický.
Takové mám rád diskuse. Kdysi jsem se do jedné pustil na sociálních sítích se svým bývalým spolužákem ze střední školy. A se zlou jsem se potázal – on je totiž boxer. Jeho přístup k disputaci to fantasticky dokládá. Jeho cílem bylo zasáhnout co nejtvrději. Vyhledat potenciálně slabé místo a udeřit. Ignorovat a vykrývat jakékoli náznaky či argumenty z druhé strany. Nepustit si k tělu sebemenší nejistotu. Pokud by dopadla rána, dělat, jako by nebyla. Hlavně nedat najevo, že soupeřova akce měla nějaký účinek, jeho pak zničit a srazit přinejmenším na kolena. Hrál možná podle pravidel… ale ne hru gentlemanů.
Takové mám rád diskuse. Kdysi jsem se do jedné pustil na sociálních sítích se svým bývalým spolužákem ze střední školy. A se zlou jsem se potázal – on je totiž boxer. Jeho přístup k disputaci to fantasticky dokládá. Jeho cílem bylo zasáhnout co nejtvrději. Vyhledat potenciálně slabé místo a udeřit. Ignorovat a vykrývat jakékoli náznaky či argumenty z druhé strany. Nepustit si k tělu sebemenší nejistotu. Pokud by dopadla rána, dělat, jako by nebyla. Hlavně nedat najevo, že soupeřova akce měla nějaký účinek, jeho pak zničit a srazit přinejmenším na kolena. Hrál možná podle pravidel… ale ne hru gentlemanů.
Od té doby si své protivníky pečlivě vybírám. Jeden z nejurputnějších sídlí v Českém Brodě a je to báječná žena. A podle čeho se pozná dobrý protivník? Zejména tak, že bít se s ním a být jím poražen je vlastně svého druhu vítězstvím.
Žádné komentáře:
Okomentovat