Nevím, jak často se to stává vám, mně byla uštědřena pěkná lekce naposledy minulé pondělí. Posílal jsem nové kolegyni nějaké materiály a trochu moc jsem se zadumal nad tím, jak moc z toho bude vyplývat, jak jsem dobrý. (Ach jo, zní to směšně, jen to takhle napíšu.)
Od té chvíle se mi přestalo v práci dařit. Zjistil jsem, že jsem popletl dva termíny schůzky. Následně jsem přišel pozdě na poradu. Pak jsem nechtěně uvedl kamaráda do trapné situace, kdy musel vysvětlovat moji chybu. Večer mě pak čekalo ještě jedno setkání, přičemž jsem zjistil, že jsem opravdu nechutně zpocený, ale nemám se kde umýt a do čeho převléknout. Uff.
Mám tyhle ťafky rád. A těší mě, že mi pořád stačí ke sražení hřebínku takhle málo. Kdyby mě tak často realita neprofackovávala, musel bych asi sem tam dostat mnohem větší ránu.
Podobně umí člověka vrátit na zem dětské komentáře. V noci to totiž pokračovalo po návratu domů. Pětiletá dcerka mi nechala po mamince vzkázat: "Když je táta jeden večer pryč, tak to není problém. Když dva, tak se to dá vydržet. Ale tři za sebou, to už je vážně moc." Má pravdu děvče. Tak jsem na ni dnes ráno počkal, udělal jí snídani, doprovodil ji do školky. A víte co? Moc jsme si ty běžné ranní činnosti užili.
Mělo to dohru, kterou jsem si uvědomil později v týdnu. Měl jsem totiž v loni v naší neziskovce pocit, že sice máme v týmu strašně moc bezhlavého nadšení, ale málo realismu. Tož jsem si vzal za své hlídat rizika, upozorňovat na úskalí, připomínat zodpovědnosti a prostě trochu kontrovat. A letos? Je to přesně naopak. Oslabila se spontánní energie. Nechybí ohled na praktickou stránku věci, chybí to, kvůli čemu jsem před rokem tak brblal. Najednou si ohromně vážím lidí, snílků a nadšenců, kteří mi ještě před časem lezli na nervy. Sám před sebou se stydím za všechny momenty, kdy jsem ostatním bral vítr do plachet.
A mám radost: zase jsem dostal lekci.
Žádné komentáře:
Okomentovat