Pomalu se díky webu začínám zaplétat do úplně nedigitálních pavučin, a věřím, že byste mě následovali, kdybyste měli tu možnost. Internet mě (díky Bohu za něj) vytrhl z nostalgie po světě, ve kterém jsem vyrůstal, do úplně jiných krajin. To bylo tak. Můj tatínek je totiž včelař. A každý včelař býval tak trochu truhlář. Můj tatínek je navíc výjimečný devítiprstý včelař a truhlář. Miloval jsem chvíle strávené s ním ve velké truhlářské dílně vybavené solidními, silnými litinovými stroji s výkonným odsáváním prachu a pilin. Dalo se na nich uříznout ledacos… Nějak jsem v těch chvílích celou bytostí vnímal, že je táta při této práci opravdu (a přitom nějak jinak než obyčejně) šťastný. Symbolem těch chvil se pro mne staly žluté 3M „hifi" špunty do uší.
A pak dlouho nic. Počítače. Internet. Byt v paneláku. Sousedi. Byt v bytovce. Sousedky. Město. Banky. Peníze. Srdce? Duše? Kde jste? Až k třicátým narozeninám mi dala má milá poukázku na řezbářský kurz a volno na víkend. Možná si ještě pamatovala, že vůbec to poslední, co jsem ze dřeva udělal, byl prstýnek z třešňováho dřeva. Pro ni. Před deseti lety. Čichl jsem ke dřevu znova, a už mě to nepustilo. Ožil jsem. Začaly se mi zdát úplně jiné sny. No jo, jenže jak to udělat, jak se vrátit? Vlastní dům? Starou rumunskou tunovou cirkulárku do sklípku po schodech nedostanu. Ani hoblovku, ani pásovou brusku. Nu což, je tu zelená hobby řada Bosch. Abych nebyl dětinský, vyměnil jsem žluté špunty za sluchátka. A už je tu zas ten pocit ště… No, ne zas tak docela. Hobby odsávání nestačí, všude prach. Kašel. Špína. Nesmí se to provozovat večer, v neděli, když miminko spí, no prostě skoro nikdy, kdy zbývá čas. Pila zvládá smrk, borovici, dub ne. A pravé úhly v hliníku jsou taky jen „jako". Mrzím se, mrzím, sním o pořízení lepších strojů, ocelových. Ale nějak to nefunguje, chybí desetitisíce, vadnu.
A pak to přišlo: objevil jsem na YouTube svět amerických tradicionalistů, sdílných, nadšených a nesmírně šikovných řemeslníků. Mezi jinými Chrise Schwarze, Paula Sellerse, a hlavně báječného Roye Underhilla. Ten prý už třicet let (!) vysílá v televizi svůj pořad o staré dobré ruční truhlařině a jiných příbuzných řemeslech. V krátkých epizodách ukazuje a vysvětluje ohroumnou spoustu věcí. Nedávno jsme s dětmi koukali na jednu z nových epozod o ruční výrobě pil čepovek. A byli jsme jako u vytržení (on je Roy navíc děsně vtipný).
(Dovetail Saw)
Vrtá se díra: jeden točí kličkou, druhý kolem. Bzit bzit bzit, krásná kolmá dírka už se hloubí. A u toho si povídají, smějí se. Vezmou kus pásové oceli, nasadí do seřízeného strojku, zatočí kolem, a cik cik cik cik cik… cvaká strojek a leze pila. U toho si povídají a smějí se. Nikdo nekřičí. Nikdo neřve cóoožéééé, nehučí odsávání, netočí se kilowaty. Podívejte se na ně (díl Dovetail Saw) a bojte se. Možná tomu totiž propadnete taky. Ten starý svět měl o decku potu navíc, ale dalo se v něm při práci mluvit. A smát se.
A já si jdu koupit jednu ruční pilku. Už se těším, až budeme s dcerkou řezat. Přesnější pravé úhly než hliníková Boška. Just do dubu.
 |
| Dubové hobliny tenčí než 0,1 mm z pradědečkova restaurovaného hoblíku hladíku-klopkaře. |
| PS: je to tak i u šicích strojů. Museli jsme koupit profi průmyslovou Sirubu, abychom se dostali k něčemu, u čeho se dá spát. Tedy asi na úroveň staré šlapací Singrovky. |
Žádné komentáře:
Okomentovat