Narodil jsem se do výjimečných kontextů a domu plného knih. Složitý, nicméně privilegovaný. Zdravý. Silný. Inteligentní, mohu-li soudit. Laskavým rodičům. Navenek vybočující pouze červenými tvářemi a poněkud přehnanou citlivostí hraničící na opačné straně s tupostí. Ano, jsem to já, kdo byl při skupinové fotce ve druhé a třetí třídě základní školy fotografem posazen mezi děvčata, protože dědil trička po sestřenicích a neuměl (a neumí) se včas ohradit vůči autoritě.
Když si odmyslím svá růžová líčka, většinou jsem to měl a mám celkem jednoduché. Což zdaleka neplatí o všech lidech kolem mne. Naopak jsem si všiml, že mě vlastně přitahují ti, kdo neproplouvají hladce. Ti, kteří s něčím bojují. A nejvíc takoví, kteří se musí prát s životem, aby dokázali přijmout, kdo jsou a jací jsou. Přijmout, že některé hranice nepřekročí, ani kdyby chtěli.
Nesmírně si vážím každého člověka, který svedl poctivý zápas o to, jestli některé věci jdou, nebo nejdou. Zejména na osobní rovině. A snad z každého, kdo nakonec tenhle zápas „prohrál" a přijal, že je jedinečný (ne v tom, že by si zasloužil vlastní heslo v encyklopedii, díru do světa či sochu někde u řeky, ale právě v tom, že v sobě nese svá výjimečná omezení), z každého takového člověka mám pocit, jako by zářil vnitřním světlem.
Je to zvláštní radost spojená se smutkem, když vám někdo dovolí nahlédnout do vaku, ve kterém si nese svá závaží. Ale už to, že vůbec dokázal říct: ano, tu jsem, je to se mnou takhle zamotané, tady jsem zranitelný, tohle nedokážu, tohle si musím hlídat, s tímhle nepohne ani kdovíjaká láska, tohle mám jinak – už jen když to se stane, převládne nakonec radost.
Radost z toho, že někdo zdánlivě úplně obyčejný dokázal velikou věc. Že se jinak orientovaný člověk otevřel, osvobodil, rozhodl ke statečné zranitelnosti. Že se někdo s celoživotním zdravotním handicapem rozhodl, že omezení možných aktivit pro něj neznamená konec elánu a plnosti prožívání. Že se někdo zápolící s těžkou chorobou rozhodl přijmout výzvu, nebagatelizovat její vážnost, nepotlačovat vědomí vlastní konečnosti.
Mám asi smůlu, ale neinspirují mě příběhy podnikatelů, sportovců, dobrodruhů a světodírníků. Obdivuju paralympioniky, gladiátory v koloseu se samotou, neplodností, depresí, diabetem či celiakií, gaye a lesbičky. Nejraději bych sem napsal všechna Vaše jména, ale tuším, že to není třeba. Snad cítíte, že na vás myslím. S úctou a s vděčností.
Žádné komentáře:
Okomentovat