#249 Spořiče obrazovky

Jedny z nejkrušnějších chvil svého života jsem (nerad, ale opakovaně) strávil v rozžhaveném kamrlíku profesora P. v Celetné ulici 20. Vybavuju si toho nepřiměřeně moc tomu, jakou hodnotu mi to mučení při zkouškách z dějin ve finále přineslo.

Ale mělo to i svá pozitiva: jedním byl veliký zázvor, který si onen strašlivý examinátor prý kdysi přivezl z konference z Koreje. Tím druhým byl – na konci devadesátých let – ohromný devatenáctipalcový monitor, na kterém běžely dokola krásné pestrobarevné obrázky měst a krajin.

Sám jsem tou dobou měl doma jen vartiaci na průlet hvězdokupou ve Volkov Commanderu.

Před časem mě napadlo, že bych si mohl na soukromém počítači nastavit spořič obrazovky. Stejně mi v práci slouží jen jako jukebox. A jakkoli jsem se smával typickému fimovému klišé fotorámečku na pracovním stole, přišel jsem tomu brzo na chuť. Mít v peněžence nebo nedle telefonního přístroje jednu fotku mě nebaví. Ale mít po ruce smyčku mnoha a mnoha obrázků lidí, které mám rád? Proč by ne?

Nedávno za mnou přiběhla dcerka: "Tatíí, já už vím, co to znamená, že něco bledne! Teď jsem koukala na ty obrázky na tvém počítači a ony vždycky ty vespodu postupně ztrácejí barvu. Je to tak?".

A hned jsme měli krásné téma k povídání.

To vůbec není špatné, když se na vás někdo usmívá.