Už jako malý kluk jsem tatínkovi hrozně rád nakukoval do hrníčku. O jeho kávě by se toho dalo napsat hodně, zejména o té ranní. Byla pro mě symbolem pohody. Nikdy: "potřebuju kafe, abych se probral". Naši pili kávu vždycky ve chvílích, kdy byl klid, radostno, prostě dobře. A nebo že bychom si my děti pamatovali kafe právě jen z těchto chvil? S alkoholem to bylo a je díky Bohu stejné. Nic jako vzpruha, droga, poslední záchrana – prostě zesilovač pěkných okamžiků.
Káva se samozřejmě dělala "turecká". (Moka konvičku jsme dostali jako děti na hraní už v předškolním věku, nikdy nebyla v provozu.) Vedle kouzelné vůně byly mým prvním dojmem duhové bubliny, které se po zalití dělaly na vršku. A právě ty bublinky se nedají spatřit nikde jinde než na tom českém turkovi. Espresso vám udělá "cremu" jemnou jako smetana, ale když do ní neumíte kreslit, je kapánek fádní. Filtrovaná či překapávaná káva je pěkně čirá, ale na vrchu holá jak zimní krajina. V džezvě se také vaří do pěny, ale po nalití do šálku také nic moc neuvidíte.
Už jako o mnoho většímu mi tatínek vysvětloval, že to zřejmě má co do činění s tvrdostí vody. Prý je z jejich vody špatný čaj a dobrá káva. Dříve mě to nenapadlo, od té chvíle mi to ale bylo více než zřejmé. Zejména to o tom čaji, nebyl-li s citronem… Tak jsme se přestěhovali do města a ejhle, zažívali jsme se ženou léta dobrých čajů a kávy, no ehm – prostě bez duhy v bublinách. Kafe vařené na turka jsem přestal pít.
Pak se v mém životě udály dvě zásadní nápojové události: 1) přestěhovali jsme se opět jinam, za jinou vodou a 2) dostal jsem k Vánocům Chemex. A víte co? Při jeho zalívání jsou na vršku stejně krásné bubliny jako si pamatuju z dětství.
Přijďte někdy na kafe! Ukážu vám je.
Žádné komentáře:
Okomentovat