„Já
sním o Vánocích bílých,
Vánocích,
jaké z dětství znám.
Zněly
zvonky saní
a
každé přání
ten
den splnilo se nám…“
Když jsem se na základní škole ve
sboru poprvé setkala s touto vánoční písní, hned se mi zalíbila, protože „bílá“
a „Vánoce“ k sobě prostě patří a dost dobře jsem si nedokázala představit,
že by sníh na Vánoce nebyl. O dva, tři roky později jsme se spolužáky (stále na
základní škole) dostali téma slohové práce „Bez čeho si nedokážu představit
Vánoce“. Někdo psal o dárcích, někdo o společných chvílích s rodinou,
několik o kaprovi ke Štědrovečerní večeři, jiní psali o tradicích a matně si
vzpomínám, že někdo psal také o půstu a snaze vidět zlaté prasátko. Já psala o
tom, že si nedokážu představit Vánoce bez sněhu. Nepamatuju si už bohužel, co
jsem tam všechno popsala, ale jak se znám, určitě to bylo něco dojemného o
pravé vánoční atmosféře. Jediné, co si z toho vlastně pamatuju, je to
téma, můj nadpis a pak až to, že jsem dostala jedničku a češtinářka moji práci
opěvovala.
Posledních několik let si na tu
svoji slohohovku vzpomenu. Tehdy jsem si ještě opravdu nedokázala Vánoce jinak
než na sněhu představit. Možná se některý rok stalo, že nenapadl, ale moje
vzpomínky na Vánoce dětských let jsou ve skrze bílé. Vybavuju si, jak jsem jako
malá chodívala na Štědrý den s mamkou do sousední vesnice k tetičce (sestře
mojí babičky) na návštěvu a jak jsme si cestu zkracovali přes zasněžené pole.
Vlastně si vzpomínám jenom jednu konkrétní návštěvu – táhly jsme za sebou tehdy
sáňky s mým skoro ročním bratrem; sáňky najely na nějakou hroudu pod
sněhem, bráchu vyklopily a my si toho nevšimly a šly dál. Až po několika
metrech se nám (ale asi spíš jen mamce:) zdálo, že je povoz nějak lehký a
zjistily jsme, že táhneme převrácené sáně a bráška o kus dál trůní v závěji
v modrým zimním fusaku a dívá se klidně za náma.
Vybavuju si, jak jsem v pozdějším
dětství už školou povinném chodívala na Štědrý den dopoledne sáňkovat na kopec
(tehdy kopec, pak kopeček, dneska vyvýšeninka) před domem. Tři hlavní bobovací
trasy – pro čajíčky Mírňák, pro odvážný Smrťák (byl nejkratší, nejprudší a
těsně pod kopcem vedla cesta, po které na štěstí tehdy nikdo nejezdil a pak
zeď), ale největší fronta se stejně vždycky stála na Skokánek – byl nejdelší,
roky drandění už vymletý do korýtka, v půlce vždycky někdo uplácal ze
sněhu malý skokanský můstek a kdo to uměl fakt rozjet, dojel někdy i za kaštan
až k hasičce… Matné vzpomínky mám i na snahy o plácání iglú ze sněhu v parku
před „naším“ se spolužačkou. Všechny tyhle Štědrodopolední sněhové aktivity
měly za úkol jediné: dostat mě a bratra na nějakou chvíli z domu, aby se
mohl přinést k babičce do pokoje stromek a ozdoby a provést patřičné
úpravy. Když jsme se pak příjemně promrzlí vraceli ze sněhových radovánek na
rybí polévku k obědu, byl už babiččin pokoj zamčený a zůstal tak až do
večera.
Po Štědrovečerní večeři chodili
pastýři a my stáli venku, přes sváteční oblečení jen přehozené bundy a narychlo
obuté sněhule a poslouchali jsme koledy, podávali si ruce, přáli si se sousedy
a pastýři pěkné Vánoce, někdy i sledovali těžké a velké vločky, jak líně a tiše
ve světle pouličních světel dopadají na zem.
Vánoce miluju pro jejich úžasnou
atmosféru, blízkost, svátečnost a pěkné tradice. Ale ten sníh, ten mi na nich
opravdu chybí. Nejkrásnější jsou totiž bílé Vánoce.
Žádné komentáře:
Okomentovat