Nebojte se, nebudu se vám svěřovat s tajemstvím dechu, které mi bylo předáno dvěstě let starým jogínem. Hlavně proto, že se nic takového zatím nestalo. Chci psát o jiné své radosti.
Letos jsem se připojil ke skupině lidí, kterým společná účast na Twitteru byla málo a začali spolu ještě i virtuálně cvičit. Spolu virtuálně, cvičit fyzicky. Dokud bylo u prvního cvičení opakování málo, vešel jsem se celkem v pohodě do do té doby zaběhnutého denního režimu, ale jak cviků přibývalo, musel jsem posunout i budíka. Nejsem vstávací typ a když musím vyletět z pelechu hned poté, co mi klapnou víka, jsem celý den jako nakopnutý lžící bagru. Dávám si tedy prozíravě budíka tak o 15, 20 minut dřív, než chci vstát. Je to takový můj malý rituál. Probudím se často už před budíkem, kouknu na maily na telefonu, pošteluju svou šmoulí vesničku, ale hlavně jen tak poslouchám.
Naslouchám zvukům domu, tomu jak soused odjíždí do práce a nejčastěji Jitčinu dechu. Cvičím sám a tak mám i sám důvod vstávat brzo a budík ji často neprobudí. Leží vedle mě, spí spánkem spravedlivých maminek a já poslouchám ten táhlý rytmus nádech-výdech.
Naplňuje mě to úžasem, že tahle skvělá bytost patří ke mně, projevuje mi lásku a je matkou mých dětí. To naslouchání jejímu dechu je moje ranní modlitba, moje meditace, než vylezu z pelíšku a začnu pro nás všechny investovat svůj další den pro společnou budoucnost.
Vstanu, odcvičím denní dávku pohybu, dám si sprchu a jdu chystat ranní kávu. Když káva vtrhla do Turecka, stala se prý brzy tak oblíbenou, že si ženy ve svatební smlouvě vymiňovaly, že jim ji manžel bude vařit každé ráno. Můj ranní rituál tedy završuji po turecku dvěma šálky cappuccina, fotkou toho, co mi dílem ruce a dílem náhoda stvoří na hladině a jdu do ložnice pro oblečení a Jitce popřát dobré jitro. Kávu pak pijeme společně, dolaďujeme denní program a nebo si jen tak povídáme. Poslední dobou vstávají i holčičky, aby mě navzdory brzké hodině daly pusu k dobrému ránu. Moje ranní nabíjení na celý den končí. Obklopen ženami svého života balím věci, kontroluji, zda mám vše a odcházím za pokřikování "Neztrať kartičku!" "Ať máš hezkej den, taťko!" "Ať ti neujede vlak!" a "Ahoj miláčku."
Jsem připraven pracovat. Odjíždím s pocitem smyslu a s pocitem, že mě někdo miluje. Až tedy budete mít pocit, že jsem sluníčkovej magor, že jsem ale úplně nepřirozeně optimistickej a vůbec mimoň, je to možná trochu jinak. Třeba jen jezdím na jinou energii, než vy. Jezdím na můj ranní dech.
Žádné komentáře:
Okomentovat