Spoiler
alert: Nevhodné pro všechny na Ježíška věřící!
Nejranější
vzpomínky: pár týdnů před Vánoci to začínalo – rozechvělé očekávání, zda letos
přijde Ježíšek a co nadělí. Na Štědrý den nervózní ohlížení k zamknutým dveřím.
U večeře nervozita vrcholila, byla jsem schopná do sebe vsoukat maximálně
kousek ryby a salátu a pak jsem jen netrpělivě poposedávala na židli až dospělí
dojí. Pak zazvonil zvoneček a mně ze srdce spadl obrovský kámen – přišel! Tiché
otevření dveří a v úžasu hledím do ztemnělé místnosti na blikající
stromek. Nenápadně koutkem oka prohlížím tu hromadu pod ním. Pak už jen netrpělivě rozbaluji jeden
dárek za druhým.
Později
už jsem taky dávala dárky. Ty hlavní sice nosí Ježíšek, ale my navzájem se taky
obdarováváme. Vybavuju si drogerii na hasičce, kde jsem pořizovala první dárky.
Ale ty úplně první, dodnes dávány k dobru jako zábavná historka, byly odjinud.
Vybavena maminčiným tipem „třeba voňavé mýdlo do prádla“ jsem se vydala na
svoje nejprvnější vánoční nákupy. Prodavačka si evidentně nikdy nedávala voňavá
mydélka do šuplíku s prádlem, protože jsem si, nic netušíc, odnášela z prodejny
dvě mýdla s jelenem.
Ještě
o něco později jsem pod stromem předvedla geniální hereckou etudu „Ty kozačky
vidím prvně v životě, jsem strašně překvapená a hele, ony my dokonce
skvěle padnou“. Už jsem byla totiž sice světa znalá školačka, ale měla jsem
přece ještě mladšího brášku, takže u nás stále chodil nadělovat Ježíšek.
On
u nás vlastně nikdy dárky nosit nepřestal. Nikdy nikdo neřekl, že jsme
už dospělí a všichni dobře víme, že si dárky nadělujeme pouze my navzájem, tak
abychom si už na Ježíška přestali hrát. Každé Vánoce dodnes píšeme nebo pronášíme
svá přání Ježíškovi, každý rok s lehkým napětím čekáme, jestli přinese
vysněné dárky, pokaždé po rozbalování Ježíškovi poděkujeme. Je to krásný zvyk –
dělat, jako by Ježíšek existoval…
Někdo
tvrdí, že je to lhaní dětem a lhát se nemá ani o tomto. Já za sebe svým rodičům
a babičce děkuji za ty spousty krásných Vánoc, které jsem díky této „lži“
zažila.
Myslela
jsem si, že Vánoce už nikdy nebudou mít tak nádherné kouzlo jako měly v bezelstném
dětství, kdy Ježíšek představoval nadpřirozenou bytost spravedlivě hodnotící
naše činy, zázračně se dostávající do zamčeného pokoje a s pomocí andělů obdarovávající
miliony lidí během jediného večera. Myslela jsem si, že ač jsou naše Vánoce
krásné, tu magickou atmosféru „věření“ už ztratily. Ale pak přišli oni. Mí
chlapečci. Kvůli nim jsme pochopitelně začali zase věřit. Psát dopisy, odcházet
po večeři vyhlížet ven Ježíška, radostně poslouchat zvonění jeho zvonečku, s netrpělivostí
otvírat dárečky a děkovat za ně. Každý rok je jiný, každý rok je Starší o
trochu rozumnější a my musíme být obezřetnější a mazanější. Letos poprvé si
synek Vánoce pořádně uvědomoval. Každý prosincový den jsme otevírali adventní
kalendář a odpočítávali dny zbývající do příchodu Ježíška. Rozechvění s každým
dnem gradovalo a na Štědrý den byl z klučíka už jen uzlíček blaha, protože
se dočkal. Sotva zhltnul pár lžiček jídla a pak jen poposedával na židli a
čekal, až my dospělí dojíme a nakrmím miminko. Pak šli s tatínkem netrpělivě
vyhlížet Ježíška s dalekohledem ven. A když se vrátil, dárky už byly pod
stromečkem a pak už jen nadšeně rozbaloval…
Myslela
jsem si, že Vánoce už nikdy nebudou tak kouzelné, jako v dětství, kdy jsem
neochvějně věřila. Mohu k tomu říct jen jedno: v dospělosti s dětmi
jsou ještě tisíckrát krásnější!
Žádné komentáře:
Okomentovat