Prvního listopadu jsem vyrazil na malý
„dušičkový“ výlet. Chtěl jsem
v jiném ročním období vidět kouzelné místo, které leží mimo viditelné,
natož turisticky značené, cesty. Stačilo zahnout za jiným stromem než posledně
a už jsem začal trochu bloudit. Po chvilce jsem narazil na sotva znatelnou
pěšinku a instinktivně se po ní vydal. To hledané místo, skalnatý vrcholek
s velkolepým rozhledem na jesenické hvozdy, jsem nakonec našel.
Nahoře jsem pak zavzpomínal na všechny ty
pěšinky, které mě kdy někam dovedly. Všechny v sobě skrývají kousek
křehkého bezpečí a drobného dobrodružství současně. Někdo tudy kdysi prošel,
ale kam ho nakonec pěšinka zavedla?
Mě jedna pěšinka zavedla ke skále, nad kterou
kroužil vzácný Sokol stěhovavý, jev v českých lesích téměř nevídaný. Jiná pěšinka vedla k nevelkému, ale
působivému vodopádu v srdci Hrubého Jeseníku, o kterém málokdo vůbec ví.
V Rumunsku jsem několik desítek minut kráčel stezkou vyšlapanou
v mateřídoušce. Ta vůně zvedající se při každém došlapu! Často takhle brouzdám borůvčím a vůni nahradí
chuť modrých kulatých drahokamů. Jednou
jsme s kamarádem sledovali pěšinku vyšlapanou ve sněhu jelení zvěří a pak
s úžasem sledovali úprk snad dvacetihlavého stáda…
Mám rád pěšinky; jsou jako verše, které
opatrné kroky píší do lesního ticha.
