Vystudoval jsem literární vědu a získal celkem přísný pohled na to, co je a není dobré (a zejména, kolik toho ne-úplně-dobrého dnes a denně vzniká). Od té doby už – kupodivu? – to moje psaní nestojí za nic. Na většinu básnických sbírek v knihovně sedá prach. Uvědomil jsem si ale, že mám poezii pořád rád. Jen mě čím dál víc baví rýpat do ní a rozlišovat tři významy toho slova.
Za prvé se poezie říká čemukoli, co napíše někdo, kdo si říká básník. Svého času slovo „básník“ mívalo stejnou magickou auru jako dneska v některých kruzích „copywriter“ Pamatujete?
Za druhé, poněkud banálně, znamená poezie jakoukoli množinu básní. A báseň, to je co? No přece něco, co není próza, něco, co má „typické vlastnosti“!
- Řádky se zde nelámou podle prostoru na stránce, ale dříve.
- Konce slov na konci řádků „se rýmují“. Chcete-li být moderní, na vlastnost č. 2 rezignujte.
- Stavba vět kolísá nebo je zvláštní, případně tu věty vůbec nejsou.
- Je tu plno „poetických obratů“ a přirování.
- Vzácně se vyskytne i rytmus, ale je to celkem zbytečný přežitek.
Za třetí, výraz „poezie“ se používá pro jakousi tajemnou kvalitu či esenci. Může být přítomna v architektuře, jídle, přírodě, ženských křivkách a podobně. I na internetu! Má v sobě špetku (či plnou hrst) tajemství a mystiky, dokáže probouzet nepojmenovatelné lidské city, nahlíží do hloubek i povznáší lidskou duši a podněcuje touhu „také tvořit“ – to vše pod pečetí neobyčejnosti, překvapivosti a jedinečnosti.
Moc mě těší, když tu skutečnou poezii potkám. Občas se jí zalíbí dokonce i v nějaké básni, věřili byste tomu?
Žádné komentáře:
Okomentovat