Mám rád věci, které jsou a chovají se tak, jak člověk očekává. Miluji ty každodenní jistoty. Třebas to, že mne stará poctivá židle ještě udrží, i když se láduju bůčkem horem dolem a trenky mají na štítku víc X, než přebal pornofilmu. I to, že má sousedka bude stále venčit svého francouzského buldočka na mé rohožce, a že když přijdu do práce s nadšením, toto do pěti minut zmizí. Jistoty jsou prostě fajn.
Mám rád ale i věci, které tento svět ozvláštňují. Sem tam přidají něco malinkého, neobvyklého. Lidé s pozorovacím talentem dobře vědí, o čem mluvím.
V mém světě se mezi sloupy jistot proplétají pestrobarevné nitky drobných nepravostí, které páchají hajzlíci. Nevíte, kdo je to hajzlík? Ach vy bloudi! Možná jste sami hajzlíky a nevíte o tom. Není to škoda?
Malý příklad: bylo to tuším že v červnu. Každé ráno, stejně jako naprostá většina majitelů psů, prošlapuji v polospánku naučenou trasu. Toto není rituál, nebo výraz neochoty ke změně - můj pes má již svá mladá léta dávno za sebou, takže chodíme pomalu. On očuchává rohy a roztržitě tweetuje a já pozoruji.
Na trase stála Škoda Octavia. Nová, černá a naleštěná, abych byl přesnější. Majitel vozu se hrabal v motoru a tvářil se důležitě. Zajímavější ovšem bylo to, že nechal otevřený i kufr. A když jsem přišel blíž, všiml jsem si malého blonďáčka, asi osmiletého, kterak do toho otevřeného kufru čůrá. Nebyl to můj vůz, ale při představě, že by to dělal do mého kufru - no, však víte, co se ve mně odehrávalo.
Chlapec se mne lekl. Upřel na mne prosebně své velké modré oči. "Nepráskni mne, kámo", říkaly. Věřím tomu, že se svojí babičkou neskutečně "vorá". Se mnou ale ne, také jsem to s těma očima dělal. Takže jsem se zachoval tak, jak by se měl zachovat každý, kdo zůstal v duši dítětem - usmál jsem se na něj. Spěšně oklepal svůj.. ehm.. nástroj teroru a pak na mne spiklenecky mrkl a utekl, až mu školní brašna skákala na zádech.
Nevím, kdo ten chlapec byl. Nevím ani, kdo byl ten pán, který dozajista drbal kufr svého naleštěného vozu několik hodin za gejzíru jadrné češtiny. Nevím nic o motivaci toho hajzlíka, ale beru to jako drobné příkoří způsobené světu dospělých; možná trest za nedbalé ponechání otevřeného kufru, možná výstraha, že by mu z kufru mohlo přístě něco zmizet, namísto přibýt.. Byl to hajzlík. hajzlík sympaťák. Vlastně kladný hrdina. něco jako pidibatman s aktovkou na zádech.
Já byl hajzlík vždycky. Můj syn bohužel též. To "bohužel" zde přidávám, protože se to ode mne jako od otce očekává. Jinak jsem na něj patřičně hrdý, to se nebojte a v duchu každé rozbité okno, urvané umyvadlo, nebo zvednutou sukni spolužačce oceňuji.
Každý potřebuje sem tam spáchat nějakou nepravost, špatnost, nebo zlobůstku. Myslím, že to máme ve své přirozenosti. Problém je, že většina lidí si plete hajzlíky s hajzly. Nebuďte dospělí, najděte svého vnitřního hajzlíka a vyměňte v kuchyňce cukr za sůl. Polepte kolegovi kancelář milionem post-it štítků s přáním dobrého rána. Obalte mu auto toaleťákem. Nechejte mu otisk rtěnky na monitoru. protřepejte mu coca-colu.
Ale nezapomeňte vždy přijít jako první s kapesníkem a pomoci mu uklidit.
Žádné komentáře:
Okomentovat