#33 Důkazy lásky

Nedávno jsme se stěhovali a chaos stěhování je ideální prostředí pro ztrácení věcí. Krásné na něm ale je, že se při balení, rozbalování a třídění dají různé nečekané a cenné věci zase nalézt (ani ne tak hmotně cenné, spíš srdečně). A tak jsem náhodou mezi při štosování manželových „papírů“ našla kupičku vzpomínek:

-          Dopisy, které jsme si navzájem psali, kdykoli jsme se delší dobu neviděli.

-          Vstupenku do kina, kam jsme šli na druhé rande.

-          Lodičku z reklamního letáku, kterou jsem tehdy při čekání na film poskládala (abych zaměstnala chvějící se ruce) a pak mu ji strčila za límec.

-     Wishlist z diskotéky, který ukradl DJovi, protože jsem na něj napsala, že chci pro něj zahrát  písničku (tehdy jsme spolu ještě nechodili).

-          Seznam míst, které jsme plánovali spolu navštívit.

-          Papír se jmény, které jsme chtěli dát dětem (to jsme spolu chodili asi dva týdny).

-          Černobílá fotka mimina (mě), kterou mně vzal z alba.

-          Účtenku z hospody, na kterou jsem se zezadu zkoušela podepsat jeho příjmením.

Seděla jsem mezi tím vším a tekly mi slzy. To vzpomínání kombinované s těhotenskými hormony mě chytlo u srdce. Ale ze všeho nejvíc mě dojalo, že si to všechno schoval. Takový sentiment bych u něj nečekala ani u čerstvě zamilovaného, natož tak po dekádě společných let. Znamenalo to pro mě mnohem víc, než kdyby mně každý den vyznával lásku.

A tak jsem přemýšlela, kolik takových drobných důkazů citu se mi dostává a jestli jsem si jich pokaždé vědoma. Od té doby jsem si na taková malá vyznání dávám větší pozor a hřejí mě u srdce mnohem víc.

Ostatně, komu by neudělalo radost, když mu partner nějakým gestem nebo pozorností dá najevo, že je stále milován?