Dnes píšu o dost později než
jindy. Zato inspirace je ještě horká, právě dopečená. Nikdy dřív jsem si
neuvědomila, jakou radost a dobrý pocit ze sebe samé má jedno takové překonání.
Ať už se jedná o banalitu typu „konečně se dokopu udělat neoblíbenou činnost“
nebo věc pro člověka velmi zásadní. A ač jsou to dneska jenom nedůležité věci,
mám to pěkně zčerstva hned třikrát.
1) Chtěla jsem si vyjet na kole;
výšlap na Mohylu Míru a okružní jízdou zpět (cca 100 metrů převýšení). Jenže
můj zadek po jízdě z úterka protestuje ještě teď při každém dosednutí. Tak
teda brusle. Klasických sedm koleček po vedlejších ulicích (něco přes kilometr
kolo). Jenže mám ještě ze včerejší procházky v lodičkách puchýře po celých
nohách. A tak je to pořád dokola: vymyslím aktivitu (aby se neřeklo), ale
okamžitě mě napadne výmluva, proč danou činnost nemůžu uskutečnit. A pak
najednou, jako lusknutím prstů (vlastně jsem prošla v plavkách kolem
zrcadla), bez řečí a výmluv sobě samé, beru sluchátka a mažu šlapat aspoň na
eliptikalu.
2) Začalo to nenápadně –
vzpomínkou na návštěvu kamarádky ze Švýcarska. Té, co přivezla hromadu
výborných oříškových čokolád. Těch, co mám nejradši… Hmmm, opatrně kolem nich
procházím a nakukuju. Jenže #odtučňovačka… Hele, jedna už se chladí v lednici.
No jo, jenže už je sedm večer. Probíhá boj s mou silně slabou vůlí. Už už
to vypadá, že beznadějně prohraju, když se zbytek mého sebeovládání vzchopí a
navrhne kompromis. Tak teda jo, ale jen proužek a až zítra ráno! A slabší já
kupodivu souhlasí. Odcházím z kuchyně mnohem spokojenější, než kdybych
snědla celou tabulku.
3) Někdy příspěvek pro 1000 radostí napíšu jedna dvě, ale pak
ho tak nějak myšlenkově přežvykuju, hledám mouchy, ladím nedostatky a pořád se
mi zdá, že mu jaksi něco chybí. Ne tak v pátek v noci. Myšlenky
tryskaly jedna za druhou a měla jsem co dělat, abych je stihla zachytit. Po přečtení
jsem si říkala, že to je zatím to nejlepší, co jsem zplodila (kromě dvou dětí)
a fakt jsem byla se sebou spokojená. Do dnešního rána. Než mi došlo, že už o
tom psal někdo jiný. Trochu jinak pojato, malinko o něčem jiném, ale prostě to
tady už jednou bylo. Takže smazat a trochu depka. A co teď? Nemám slinu na nový
text, celkem „z woleje“ vzhledem k tomu, že už je večer. Ale nakonec tady
sedím, zapínám ntb a přemýšlím, o čem vlastně psát. O čem jiném, než o tom, co
mně dneska udělalo radost? To, že jsem překonala sama sebe.
Žádné komentáře:
Okomentovat