Je to pár let zpátky, co jsem chodila s jedním klukem. Říkejme mu třeba Kryštof. A tento Kryštof i ve svém dospělém věku věřil na takové věci, na které věří jen malé děti. Každopádně jsem od něj něco pochytila a tyto maličkosti si nesu se svým životem dál.
Kryštof byl například už od malička přesvědčený, že když na digitálních hodinách padnou čtyři stejná čísla, tak se mu splní jakékoli přání. Protože taková situace nastane jen dvakrát denně a ještě ke všemu si takového času musíte všimnout náhodou (je přeci nemyslitelné, abyste čas přání vyčkávali!), zní to celé docela pravděpodobně. Přinejmenším zajímavě. Nebo také záhadně.
I kdyby se přání neplnila (ale ona se plní!), je celkem potěšující podívat se na hodinky nebo rozsvítit telefon v momentě, kdy čas ukazuje 11:11 nebo 22:22. Přijde mi to jako neuvěřitelná náhoda, tak krásný čas. Je 11:11, něco si přej!
Nevím, čím to je, ale když jsem chodila s Kryštofem, měla jsem větší štěstí chytit ty dvě kouzelné minutky. Vzpomněla jsem si na něj a hned si něco přála. Byla to přání obyčejná, ale splnitelná. A všechna se mi vyplnila. Když jsem po něčem opravdu toužila, neváhala jsem si to přát i vícekrát. Nikomu jsem ale nikdy nic neřekla, to by přání vyprchalo a nastal by pravý opak.
Co si přeješ? Ptávala jsem se často Kryštofa. Světový mír, odpovídal mi laškovně. Co si může přát teď, už vůbec netuším. Také moje přání se v mnohém proměnila. Někdy mám radost i z toho, že si vlastně nic velkého přát nemusím, že se mám dobře a nic mi nechybí. Zvyk mi každopádně zůstal. A když se podívám na hodiny a svítí na mě čtyři jedničky nebo čtyři dvojky, vždycky se tak potutelně usměju. A přeju si...
Žádné komentáře:
Okomentovat