Nejdřív mi internet přinášel nekonečný proud zábavy.
Pamatuji si, jak jsem se s ním jako malá seznamovala. Hledala jsem obrázky
nebo písničky. Pak jsem si začala psát s kamarády, se spolužáky jsme
řešili domácí úkoly a hrozně jsme se u toho bavili. Nemuseli jsme si
telefonovat ani psát drahé SMS, prostě jsme si psali na ICQ (ó, kde je jeho
sláva!). Přeposílali jsme si vtipné emaily a pouštěli zábavná videa a volali k monitoru
další členy rodiny, aby se také podívali.
V průběhu let jsem stárla já i internet, který se začal
v mnohém proměňovat. Především se začal (a já jsem ho začala) používat pro
práci. Místo hodiny bezstarostného brouzdání tak klidně strávím hodinu jen tím, že odpovídám
na pracovní a jiné důležité emaily. Což rozhodně není taková zábava.
A když už se chci bavit, zpravidla mě začne někdo „otravovat“.
Pípají zprávy na Facebooku, bliká chat v emailu, chodí upozornění z různých
sociálních sítí a fór. Jasně, jsou to kamarádi a známí, které mám ráda a u piva
nebo u kávy jsem s nimi schopna prokecat hodiny a hodiny. Jenže teď zrovna
tu náladu nemám. Nebo mám, ale jen na někoho. Jsem ale online, což znamená jediné: že jsem k mání.
Jak je pak příjemné strávit víkend nebo jen jediný den daleko
od těchto moderních technologií. V místě, kde není počítač ani signál pro
mobilní telefon, který je chytrý, takže mi neustále všechny emaily, zprávy a
upozornění rád a často sděluje. (V momentě, kdy si takový den můžu udělat
sama a dobrovolně, tak se to většinou někde zadrhne. Navíc to není takové…)
Nejdřív jsem nervózní, ale pak? Pak si tu nevědomost, ten
život v offline světě užívám.
Žádné komentáře:
Okomentovat