"Nevadí. Klidně se vykoupej."
"Děkuju."
A tak jsem tam vlezl, poléval si z kotlíku záda, prskal a výskal. Potom jsem osvěžený a omládlý chvíli stál na sluníčku a začalo mě to ponoukat, abych si i trochu zacvičil. Když už si ostatní tři poutníci začali ze mne dělat legraci, vůbec mi to nevadilo. Necítil jsem se jako exhibicionista. Měl jsem pocit hluboké radosti a vděčnosti za celé Stvoření, za všechno přirozené a čisté. Později jsem se oblékl, ale nechtělo se mi.
Spalo se mi krásně.
Ráno nás vzbudilo sluníčko a první pohled, který se nám nabídl, byli pasoucí se koně s hříbátky jen pár kroků od nás. Kamarádka se při snídani se smíchem svěřovala, že se jí celou noc zdálo o tom, že se před ní svlékali muži. Já tam prý nebyl, ale ona holt asi na některé věci ještě není zvyklá. Dodala, že ten sen vůbec nebyl špatný.
V příštím týdnu už jsem na sebe plavky nevzal ani jednou. Proč taky? Oblékáme se koneckonců jen ze dvou důvodů: kvůli sobě a kvůli ostatním. Pokud jsem si jist, že ostatním má nahota nevadí (ani je nijak neprovokuje), mohu myslet jen na sebe. A sám za sebe se nestydím. Možná na plovárně, vedle opálených mladíků o deset dvanáct let mladších, vypadám směšně – bílý jako sýr, medium-well chlupatý a se začínajícím bříškem. Ale nestydím se za sebe. Natož v horách nebo v lese.
Jistě je to věc zvyku. V našich zeměpisných šířkách se člověk po většinu roku oblékat prostě musí. A když na něco nejsme zvyklí, snáze nás to rozruší. Neklid však mnohem spíše pochází z neočekávanosti, výjimečnosti – ne z věci samé. Vedli jsme krásný rozhovor s kamarádem, který byl (podle mého názoru) celkem starosvětsky vychován. Tatínek se držel přísných pravidel: žádný alkohol, žádné karty, žádný tanec. Letos v létě z něj ale najednou vypadlo, že se odjakživa všichni i s rodiči na dovolené u moře koupali nazí.
Nahé lidské tělo je krásné. A teď nemluvím jen o ženách a jejich křivkách, o dokonalé hebkosti a ladnosti, o erotice, která začne vystrkovat růžky, jen jí dáte trochu šance. Krásný je totiž každý člověk, který přijal sám sebe jako bytost celistvou a dvojjedinou, který se zbavil věčného trýznivého porovnávání s ideály. Člověk, který se dokázal vydat všem ostatním všanc ve své zranitelnosti a hrdě ví, že jeho hodnota nespočívá v tom, zda má faldy na stehnech a povislá prsa. Ani v tom, jaká je barva jeho kůže (ten nesmyslný letní rasismus naruby, všimli jste si?).
Žádné komentáře:
Okomentovat