Jdete na malou procházku s kamarádem do parku a svrchu do vás praží těch třicet rozpálených stupňů ve stínu. Začínáte být otupělí, potíte se a přemýšlíte co s tím uděláte. Lahev s vodou jste nechali doma (kam je to typicky pořádně daleko) a cítíte, že vám začínají docházet síly a organismus se dožaduje nějaké tekutiny. V tom vám to dojde. Spásná myšlenka - nejblizší hospoda se zahrádkou.
Z posledních sil se tam doplazíte a zpoza klížících se víček na servírku ztrápeným hlasem vyhrknete: „Dvě Plzně.“ A čekáte. Čekáte. Vyhlížíte k baru, kde se v dálce leskne kolečko symbolizující naraženou pípu. A... teď. Už se to nese, dvě velké sklenice naplněné zlatavou tekutinou s bílou čepicí na vrchu. Sbíhají se vám sliny - a vy víte moc dobře proč.
Plesknutí dvou podtácků o stůl. Dunivý náraz dna. Cinknutí, ulévné „nazdraví“ a je to tady. Krásně vychlazená, správně hořká tekutina vám protéká hrdlem a začíná z vás opadávat horká otupělost. Pivo má tu skvělou vlastnost, že je na žízeň ideální. Je studené. Je ho půlitr, což je lepší než třetinka nějaké sladké limonády za víc peněz. A není problém ho sehnat.
Nevím, kdy by mi právě pivo chutnalo víc, než v létě - a je už jedno, jestli to je jedenáctka, dvanáctka, světlý, nebo tmavý ležák, Plzeň či Kozel, europivo nebo výběrový speciál. Zkrátka a dobře je to radost, která nejvíc vynikne právě tehdy, když se Slunce pokouší připravit vás o rozum.
A právě v těch chvílích vám vychlazená jedenáctka rozum vrací. Jen se to nesmí přehánět.
Žádné komentáře:
Okomentovat