Nedávno
mě napadlo, jak velkou radost mi dělá smích. Upřímné, pobavené, hlasité zasmání.
Teď nemyslím okamžik, kdy se směju sama. Můj vlastní smích mně samozřejmě taky
dělá radost (neslyším se totiž, jak opravdu zním), ikdyž už to dávno není to,
co to bývalo. Vzpomínky na má pubertální léta jsou lehce nostalgické: tak jako
tehdy už jsem se dlouho nesmála. Tehdy mně a mé kamarádce stačila sebemenší
vtipná záležitost (a kolikrát ani vtipná ve skutečnosti nebyla, jen nám to tak
připadalo) a prořehtaly jsme celé odpoledne. Ale jak! Slzy smíchu tekly po
tvářích, dech docházel, trnula sanice a bolela bránice. Prostě takovej ten
chechot, co přidává x let života. A nemohly jsme se přestat smát, svíjely jsme
se celou věčnost. Tohle mi hrozně chybí. Ne, že bych se teď nesmála, občas mě
něco rozesměje pořádně, i ty slzy občas tečou, ale je to velmi zřídka.
Ale
zpátky k tomu, co mně opravdu těší. Mám ráda okamžik, kdy se mi povede
někoho rozesmát. Ne vykládáním vtipů, to umí každej (no tak každej ne, ale
většina), myslím tím nějakou trefnou poznámkou, vtipným postřehem nebo zábavnou
pointou. Mám radost, když vidím, že se někdo směje díky tomu, co jsem řekla
nebo udělala (není-li to posmívání na můj účet). A taky mám radost, když vidím,
že se někdo snaží rozesmát mě. Před nějakou dobou mně dost rozchechtala nevinná
otázka, jestli vlastně vím, co je to zmrzlina. Pobaveně jsem odvětila, že ne a
následný popis mně dostal do kolen. A měla jsem radost, protože jsem věděla, že
to všechno je jen proto, abych se smála. A měla jsem radost, protože jsem
viděla tu radost, že se směju. Trochu kostrbaté, že? Prostě smích, ať už můj
nebo cizí, dělá radost, ať už mně nebo někomu jinému. Jo a taky léčí :o)
Zmrzlina je
barevná a trochu studí/ snad trochu jako když ti někdo za krk rybu hodí/ ale
tak nějak jinak, víš?/ Musíš to ochutnat a o chuti rozjímat/ pak si s ní pokecat
tričko a furt se usmívat/ to je zmrzlina, víš?
Žádné komentáře:
Okomentovat