"Mamí, poďme si dneska opékat!" škemrávali jsme jako malé děti, v letním období téměř co týden. Opékání špekáčků byla záminka k tomu aby se na zahradě rozdělal oheň. Scházela se u něj celá rodina. Často včetně sousedů a jejich dětí. Když se doopékalo a dojedlo, tak se jen sedělo, povídalo, nebo i zpívalo. Trávili jsme u ohně dlouhé hodiny. Leckdy jsme, i jako děti, šli spát téměř o půlnoci.
Přemýšlela jsem co mě na ohni přitahuje; oheň, pokud si ho představím jako onoho pověstného "dobrého sluhu", tedy živel spoutaný hranicemi ohniště nebo krbu, mně okamžitě evokuje nějaké společenství. Rodinu. Oheň je pro mě, jakožto zimomřivého člověka synonymem tepla. To co je pro mě ale nejzajímavější je oheň sám o sobě: živel. Sledovat plameny poskakující nad dřevem v ohništi a měnící se s každým poryvem větru, nebo mihotající se červeň rozžhavených uhlíků je fascinující. Je také úžasné, jak oheň dokáže uzurpovat pozornost. Všimla jsem si, že společnost, jakkoliv rozjařená, u ohně vždy na nějakou dobu ztichne. Někdy i na dlouhé desítky minut, kdy všichni se zaujetím hledí na šlehající plameny a jen mlčky naslouchají praskání dřeva.
Stejně tak fascinující je manipulace s ohněm. Ta přitahuje právě proto, že oheň dokáže být i oním "špatným pánem". Jako malí jsme rádi sledovali tátu jak rozdělává oheň a napodobovali jej. Jen co jsem byla schopná udržet sekyru, štípala jsem z dříví třísky a polínka a zkoušela jsem rozdělat oheň jako on. Bavilo mě rovnat polena do pyramidy nad zmuchlanými novinami; sledovat, jak oheň noviny bleskurychle stráví až vzduchem létají černé zpopelnatělé cucky. Nebo foukat do doutnajících třísek a umožnit tak plamenům troufnout si i na silnější kusy dřeva. Pak už oheň není k zastavení. Pohltí vše. Ráno jsme často v úžasu prohrabovali vychladlou hromádku popela a rozpomínali se na množství dřeva, které oheň proměnil v tak skromnou šedivou hrstku. Teprve pak nám docházela jeho síla a skutečnost, že ač uzavřen hranicemi ohniště, stále je tímtéž silným a, vymkne-li se kontrole, také ničivým živlem.
Stejně tak fascinující je manipulace s ohněm. Ta přitahuje právě proto, že oheň dokáže být i oním "špatným pánem". Jako malí jsme rádi sledovali tátu jak rozdělává oheň a napodobovali jej. Jen co jsem byla schopná udržet sekyru, štípala jsem z dříví třísky a polínka a zkoušela jsem rozdělat oheň jako on. Bavilo mě rovnat polena do pyramidy nad zmuchlanými novinami; sledovat, jak oheň noviny bleskurychle stráví až vzduchem létají černé zpopelnatělé cucky. Nebo foukat do doutnajících třísek a umožnit tak plamenům troufnout si i na silnější kusy dřeva. Pak už oheň není k zastavení. Pohltí vše. Ráno jsme často v úžasu prohrabovali vychladlou hromádku popela a rozpomínali se na množství dřeva, které oheň proměnil v tak skromnou šedivou hrstku. Teprve pak nám docházela jeho síla a skutečnost, že ač uzavřen hranicemi ohniště, stále je tímtéž silným a, vymkne-li se kontrole, také ničivým živlem.
Zdroj obrázku: http://i.idnes.cz/08/103/gal/MBB20f40a_42_15325106.jpg
Žádné komentáře:
Okomentovat