Jak by mi to mohlo
vadit? Dlouho jsem netušil, jakou zahradnici v sobě skrývá. Člověk by málem
řekl, že čerpá sílu ze země jako jiní z čokolády nebo piva. Že přesunuje kubíky
zeminy sem a tam, drny vyrýpává a zase usazuje? Co na tom, když je šťastná? Pokud
bychom byli zůstali ve velkoměstském bytě, nikdy by tenhle pramen energie
nemohl vytrysknout. Já čerpám jen z toho, jak se na ni dívám.
Podobné to bylo s
bráškou. Sedával odmalička u jídla a bušil prsty nebo příbory do hrany stolu.
Bylo to, přiznávám, promne dost otravné. Pak jsem jednou – nevím, co mě to
popadlo – zašel do „etnokrámku“ a místo abych si koupil plandavé batikované
kalhoty, padl mi zrak na středně velký dřevěný bubínek. Zkusmo jsem do něj
ťukl, ale nějak se mi to nezdálo. Vyzkoušel jsem vedlejší dva, a prodavač – asi
když viděl, že mám uši – vylezl na patro a odkudsi zezadu vyštrachal ještě
jeden. O třídu lepší. Prý si ho schovával pro někoho, kdo ho ocení. Dal jsem
ten bubínek bráškovi k Vánocům a ejhle: on na něj začal zkušeně bubnovat, aniž
se to kdy učil. Ten bubeník v něm dřímal málem osmnáct let, jen jsme si toho
nikdo nevšimli.
Znáte taky tyhle
chvíle, kdy se najednou někdo „odkope“ a na povrch se dostane cosi z jeho
podstaty? Něco krásného, co v něm zjevně dlouho skrytě spalo? Nadání, záliba,
cenná schopnost? Mám je moc rád. Sám u sebe jsem takový moment ještě nezažil,
ale kdo ví. Třeba někdy někde něco praskne a přijde to. (Ovšem nebude to ani
zahradničení, ani bubnování, tím jsem si jist.)
Žádné komentáře:
Okomentovat