Život před nás staví různé zkoušky. Některé jsou významné a na první pohled víte, že TEĎ se něco děje. Jindy jsou zamaskovány za běžné činnosti a mnohdy ani nepoznáme, že jsme se o sobě právě mohli něco dozvědět.
Včera večer se mi jedné takové nenápadné zkoušky charakteru dostalo a protože po hodinu a půl byl můj mozek téměř nezaměstnán, mohla jsem si tu zkoušku uvědomit a přemýšlet nad tím.
Některé z mých vlastností jsou například "líná", "tvrdohlavá", "povinnosti odkládající", "umanutá", "výmluvy hledající" a ta, kterou si uvědomuji celkem nově, tedy "cílevědomá". Když jsem šla včera běhat, všechno hrálo proti mě: něco na mě leze, tak jsem se necítila úplně fit; po kilometru jsem začala stoupat do kopce s protivětrem; po třech kilometrech se přidaly nepříjemnosti s oblečením (ač běžeckým).
Přestože jsem od začátku hubnoucího procesu shodila celkem dost kilo, některé mé partie mají k dokonalosti stále daleko. Například nohy - od půlky stehen dolů dobrý, ale ta horní půlka... Ať dělám, co dělám, stehna se mi v horní části stále dotýkají. Sotva jsem se včera při běhu trochu opotila, začaly se mně vyhrnovat nohavice kraťasů až kam to šlo a stehna se mi začala o sebe třít. Po třech kilometrech běhu už jsem je měla nepříjemně rozedřená a dala jsem si závazek: když vyběhnu nahoru na kopec a budou mě odřená místa bolet, otočím se a seběhnu zpátky kratší cestou (celkem asi 8 km) a pokud ne, poběžím dál (celkem 13 km).
Na kopci mě už stehna pekelně pálila, takže mohla vyhrát moje shnilost a já jsem bez výčitek mohla zvolit kratší trasu a být dřív doma, v posteli, u knížky. Ano, tušíte správně, nezvolila jsem. Pokračovala jsem umanutě dál. Po sedmi kilometrech jsem se proklínala. Po devíti kilometrech mě začalo píchat v zádech pod levou půlkou žeber. Po desíti kilometrech se mi začala odírat i jedna paže o lem tílka. Po dvanácti kilometrech už jsem běžela rychlostí plazení a přemýšlela jsem nad tím, kdybych měla znovu tu možnost volby trasy, jestli bych změnila svoje rozhodnutí. Ano, tušíte správně, nezměnila.
V okamžiku, kdy jsem dobíhala k cíli, jsem měla uběhnutých 12,6 km a do rekordních třinácti mi chybělo pouhých 400 metrů. Takže jsem i přes totální vyčerpanost minula cíl a zaběhla si dalších dvě stě metrů, pak jsem se otočila a běžela zpátky.
Měla jsem radost, že mně tahle zkouška charakteru ukázala, že má cílevědomost je silnější vlastnost než má lenost.
A cena za tvrdohlavost? Do krve rozedřená stehna. Kdybych teď měla znovu možnost volby... Ano, tušíte správně...
Včera večer se mi jedné takové nenápadné zkoušky charakteru dostalo a protože po hodinu a půl byl můj mozek téměř nezaměstnán, mohla jsem si tu zkoušku uvědomit a přemýšlet nad tím.
Některé z mých vlastností jsou například "líná", "tvrdohlavá", "povinnosti odkládající", "umanutá", "výmluvy hledající" a ta, kterou si uvědomuji celkem nově, tedy "cílevědomá". Když jsem šla včera běhat, všechno hrálo proti mě: něco na mě leze, tak jsem se necítila úplně fit; po kilometru jsem začala stoupat do kopce s protivětrem; po třech kilometrech se přidaly nepříjemnosti s oblečením (ač běžeckým).
Přestože jsem od začátku hubnoucího procesu shodila celkem dost kilo, některé mé partie mají k dokonalosti stále daleko. Například nohy - od půlky stehen dolů dobrý, ale ta horní půlka... Ať dělám, co dělám, stehna se mi v horní části stále dotýkají. Sotva jsem se včera při běhu trochu opotila, začaly se mně vyhrnovat nohavice kraťasů až kam to šlo a stehna se mi začala o sebe třít. Po třech kilometrech běhu už jsem je měla nepříjemně rozedřená a dala jsem si závazek: když vyběhnu nahoru na kopec a budou mě odřená místa bolet, otočím se a seběhnu zpátky kratší cestou (celkem asi 8 km) a pokud ne, poběžím dál (celkem 13 km).
Na kopci mě už stehna pekelně pálila, takže mohla vyhrát moje shnilost a já jsem bez výčitek mohla zvolit kratší trasu a být dřív doma, v posteli, u knížky. Ano, tušíte správně, nezvolila jsem. Pokračovala jsem umanutě dál. Po sedmi kilometrech jsem se proklínala. Po devíti kilometrech mě začalo píchat v zádech pod levou půlkou žeber. Po desíti kilometrech se mi začala odírat i jedna paže o lem tílka. Po dvanácti kilometrech už jsem běžela rychlostí plazení a přemýšlela jsem nad tím, kdybych měla znovu tu možnost volby trasy, jestli bych změnila svoje rozhodnutí. Ano, tušíte správně, nezměnila.
V okamžiku, kdy jsem dobíhala k cíli, jsem měla uběhnutých 12,6 km a do rekordních třinácti mi chybělo pouhých 400 metrů. Takže jsem i přes totální vyčerpanost minula cíl a zaběhla si dalších dvě stě metrů, pak jsem se otočila a běžela zpátky.
Měla jsem radost, že mně tahle zkouška charakteru ukázala, že má cílevědomost je silnější vlastnost než má lenost.
A cena za tvrdohlavost? Do krve rozedřená stehna. Kdybych teď měla znovu možnost volby... Ano, tušíte správně...
Žádné komentáře:
Okomentovat