(mimořádný příspěvek od Luboše Račanského)
Umím sice noty, ale to ze mě muzikanta nedělá. Na základce jsem skoro sedm let hrál na zobcovou flétnu, z toho chvíli na příčnou. Ale sekl jsem s tím, nejspíš jsem neměl motivaci v podobě orchestru nebo kapely, ve které bych hrál. Ovšem k hudbě, nejen k poslechu, ale i ke hraní, mě to vždycky táhlo. Líbila se mi (a stále líbí) foukací harmonika a pochopitelně kytara, kultovní nástroj západního světa. Do ZUŠky se mi už chodit nechtělo, ale nemám přirozený talent, abych se to tenkrát naučil doma sám, bez internetu (pamatujete ještě?) a bez youtube.
Na nějakou dobu jsem na hraní rezignoval, ale jen do té doby, než jsem viděl předělávku písně Smells like Teen Spirit v podání Ukulele Orchestra of Great Britain a jak Jake Shimabukuro hraje While My Guitar Gently Weeps. Jistě chápete, že jsem si hned musel jít koupit ukulele (více v Proč začít hrát na ukulele).
Nemám žádné ambice, je to pro mě hračka. Poslední dobou nemám kdy a kde trénovat. Přes týden je člověk v práci, o víkendu na stavbě. A večer bych už budil děti. Ostatně místo toho, abych trénoval, tak teď v noci píšu tenhle příspěvek (kdo neumí, tak o tom alespoň mluví). Každá chvilka brnkání je mi tedy odměnou. Do nového domu se kromě na vlastní dílnu těším rovněž na místo, kde si budu moct zahrát. Občas vytáhnu nástroje, že zahraju a zazpívám dětem (těm vůbec nevadí, že je to falešně), ale velmi rychle se to zvrtne. Jednak mi berou noty (skvělý trénink na hraní zpaměti) a hlavně chtějí hrát sami. A není to na tom vlastně to nejlepší?
Žádné komentáře:
Okomentovat