...je někde schované sluníčko. Když jsem se ráno vzbudila, byla mlha neprůhledná už ve vzdálenosti sousedova domu. Byl to okamžik, kdy si svítání teprve razí cestu noční tmou a díky husté mlze se na kratičký okamžik zdálo, jako bych byla v celém vesmíru jen sama ve svém domě.
S postupem času, když už jsme vyrazili z domu, mlha trochu zřídla a kdesi daleko za ní na východě se dalo tušit stoupající slunce. Díky mlze bylo ale stále šero a vysoká vlhkost ve vzduchu dávala vůní jasně najevo, že je podzim. Do toho kdesi nad mou hlavou zakrákala vrána. Mlha nás obklopovala, ať jsme se hnuli kamkoli. Ačkoli to zní jako scéna z hororu, mě se to líbilo. Byl to spíš takový film noir naživo.
Staršího syna zajímalo, co vlastně mlha je a jak to, že kolem nás ji nevidíme a o kousek dál ano. A zkuste to vysvětlit tak, aby to pochopilo pětileté dítě. Cesta nám pěkně utekla a mlha kolem nás se rozplývala, takže jsme za chvilku viděli i vzdálenější domy, auta a lidi.
Mizící mlha za sebou zanechávala kapky rosy, které v sílícím slunečním jasu třpytily na všem. Nejpůsobivěji vypadaly na povlávajících babích létech, která se zachytila téměř na každém stromu nebo keři. Řetízky jemných perliček lákaly k tomu, vzít je do ruky, nasadit si je na krk, omotat kolem zápěstí... Ale při sebeněžnějším dotyku se krása rozpadla.
Nakonec se převalující mlha rozptýlila úplně a dala prostor hřejícímu podzimnímu slunci. Bylo to velmi poetické ráno.
Fotka je Radky Pragrové.
Žádné komentáře:
Okomentovat