Za svůj život jsem se zatím dvakrát stěhovala (a po jeho zbytek už to neplánuji), takže jsem vystřídala troje sousedy. A protože pokládám za důležité se sousedstvem dobře vycházet, obzvlášť na vesnici, kde jsou si lidi tak nějak bližší, tak se o příznivé vztahy snažím.
Za devět let, co jsem odstěhovaná z rodného hnízda, jsem si vytvořila názor, že vztah s okolím z ulice je vizitkou především nás samotných. Ano, existují sousedi, kteří vás nebudou mít rádi, nebo kteří vám budou otravovat život (třeba i nevědomky), i kdyby jste se samou snahou rozkrájeli. Ale podle mě je v tomto okamžiku důležitá sebereflexe - a jaký jsem já soused?
Vysvětlím to hned: před devíti lety jsem se stěhovala poprvé a od počátku mi bylo "domácími" vsugerováváno, že sousedi (nejen ti nejbližší) jsou "nepříjemní, nesympatičtí, komunisti (nekecám) a (za všeříkajícího ušklíbání) takoví... jak to říct". V podstatě z blízkého okolí se dají jen ti ze dvou domů vpravo (a to byli shodou okolností příbuzní). Ale protože jsem vychovaná zdravit a slušně jednat, se sousedy jsem se zdravila a bavila, i když jsem o nich měla ten předpojatý obrázek. A s přibývajícím časem jsem zjišťovala, že vůbec nejsou špatní, že se s nimi dá vycházet a postupně jsem s nimi všemi navázala kladný vztah.
Když jsme se stěhovali podruhé, litovala jsem, že přicházím o dobré sousedy, a že získávám nemilé sousedstvo, které nám při stavbě domu házelo klacky pod nohy. Opět jsem o nich slyšela samé nelichotivé zvěsti a říkala jsem si, že se stěhujeme do pěkně nesympatického okolí. Ale, jak už jsem výš zmínila, vštěpované vychování mi nedalo, a ejhle: ani ne za rok a půl od nastěhování vycházím dobře se všemi sousedy z ulice (a s některými velmi dobře díky přátelství našemu nebo našich dětí). A začalo mi docházet, že jaké budu mít vztahy se sousedy, je především ve mně. Že ten, kdo nevychází z žádným ze svých sousedů ani tam, kde bydlí, ani tam, kde my jsme stavěli, bude nejspíš špatný soused sám. Protože pokud já během krátké doby zvládnu začít vycházet ze všemi z okolí díky slušnému jednání, zdravení a úsměvu, pak právě to bude to, co jim na předchozím sousedovi chybělo.
Dvacet let jsem bydlela u rodičů, kteří měli přímo ukázkové vztahy se všemi z ulice. A vždycky jsem je obdivovala, že dokázali opakovaně podat pomocnou ruku tomu, kdo nad nimi v minulosti ohrnoval nos. A tak dobré sousedské vztahy jsem chtěla i já. Ale naštěstí jsem pochopila, že nestačí jen chtít, ale je potřeba na tom pracovat. A jde mi to a jsem na to pyšná.
Vím, že je to trochu kostrbaté, ale snad pochopíte, co jsem tím chtěla říct.
Za devět let, co jsem odstěhovaná z rodného hnízda, jsem si vytvořila názor, že vztah s okolím z ulice je vizitkou především nás samotných. Ano, existují sousedi, kteří vás nebudou mít rádi, nebo kteří vám budou otravovat život (třeba i nevědomky), i kdyby jste se samou snahou rozkrájeli. Ale podle mě je v tomto okamžiku důležitá sebereflexe - a jaký jsem já soused?
Vysvětlím to hned: před devíti lety jsem se stěhovala poprvé a od počátku mi bylo "domácími" vsugerováváno, že sousedi (nejen ti nejbližší) jsou "nepříjemní, nesympatičtí, komunisti (nekecám) a (za všeříkajícího ušklíbání) takoví... jak to říct". V podstatě z blízkého okolí se dají jen ti ze dvou domů vpravo (a to byli shodou okolností příbuzní). Ale protože jsem vychovaná zdravit a slušně jednat, se sousedy jsem se zdravila a bavila, i když jsem o nich měla ten předpojatý obrázek. A s přibývajícím časem jsem zjišťovala, že vůbec nejsou špatní, že se s nimi dá vycházet a postupně jsem s nimi všemi navázala kladný vztah.
Když jsme se stěhovali podruhé, litovala jsem, že přicházím o dobré sousedy, a že získávám nemilé sousedstvo, které nám při stavbě domu házelo klacky pod nohy. Opět jsem o nich slyšela samé nelichotivé zvěsti a říkala jsem si, že se stěhujeme do pěkně nesympatického okolí. Ale, jak už jsem výš zmínila, vštěpované vychování mi nedalo, a ejhle: ani ne za rok a půl od nastěhování vycházím dobře se všemi sousedy z ulice (a s některými velmi dobře díky přátelství našemu nebo našich dětí). A začalo mi docházet, že jaké budu mít vztahy se sousedy, je především ve mně. Že ten, kdo nevychází z žádným ze svých sousedů ani tam, kde bydlí, ani tam, kde my jsme stavěli, bude nejspíš špatný soused sám. Protože pokud já během krátké doby zvládnu začít vycházet ze všemi z okolí díky slušnému jednání, zdravení a úsměvu, pak právě to bude to, co jim na předchozím sousedovi chybělo.
Dvacet let jsem bydlela u rodičů, kteří měli přímo ukázkové vztahy se všemi z ulice. A vždycky jsem je obdivovala, že dokázali opakovaně podat pomocnou ruku tomu, kdo nad nimi v minulosti ohrnoval nos. A tak dobré sousedské vztahy jsem chtěla i já. Ale naštěstí jsem pochopila, že nestačí jen chtít, ale je potřeba na tom pracovat. A jde mi to a jsem na to pyšná.
Vím, že je to trochu kostrbaté, ale snad pochopíte, co jsem tím chtěla říct.
Žádné komentáře:
Okomentovat