Prý když si zajdete za africkým šamanem, že máte depresi, zeptá se vás: Jak je to dávno, co jsi přestal tančit?
Dávno, velmi dávno. Když nepočítám těch pár plesů, tak jsem někdy kolem
roku 2000 chodíval do klubů a svíjel se při rytmu diska. A před tím
naposledy na gymnáziu, protože těch pár plesů s mojí tehdejší zákonitou
nemůžu počítat za tančení a plesy s Jitkou byly spíše z donucení.
Když jsem začal v tanečních sbírat první zkušenosti s kultivovaným
pohybem v rytmu hudby, objevil jsem (tedy kromě zákonité trapnosti dané
ostychem před těsným kontaktem s druhým pohlavím), že mě to baví. A o to
víc, když jsem pak našel v davu dívek i stálou taneční partnerku. Jen
můj pocit, že by ráda pohybové souznění obohatila i o romantičtější
rovinu, a moje nechuť k tomuto kroku vlastně způsobila, že jsem nechtěl
přejít do Pokračovaček a na chvíli mé taneční hemžení utichlo. Tedy
přesně do doby, kdy se třída zbláznila do tance natolik, že mí
pokračovací spolužáci sehnali v Kralupech tělocvičnu a spustili taneční
kroužek.
Šel jsem do toho a chytilo mě to za srdce, nohy, boky, ramena a vůbec
všechno. Tančil jsem na kroužku, na ulici, cestou na autobus, vlastně
pořád. Pak jsme nacvičovali předtančení na maturiťák a já zažil opojení
tance sehrané skupiny, krásu choreografie.
A pak nic. Tedy vojna a při ní a po ní už jen plesové duo válka a polčík proložené šlapáním zelí v obleku do rytmu disko-fláků.
Nedávno jsem zjistil, že jsem zapomněl chodit. Nemylte se, pohybuji se
po vlastních nohou pravidelně, ale když jsme byli na delší procházce,
nebo jsem nesl nějakou zátěž, začaly mě bolet bedra. Přisuzoval jsme to
věku, tomu, že jsem přibral a vynechal jsem tuto aktivitu pokud možno
úplně. Jitce jsem řekl, že když procházka, tak s nějakým konkrétním
cílem, abych měl kompenzaci za to nepohodlí bolesti zad.
No a asi tak před měsícem jsem zjistil, že to celé je jenom proto, že už
neumím chodit, respektive že chodím s bederní páteří tuhou jak prkno,
boky se ani nehnou a nohy jsou taky jakési natuhlé. Od té doby se učím
chodit znovu a soustředím se, aby se boky hýbaly spolu s tělem. Aby šly
do rytmu.
Dneska ráno, když jsem šel do práce jsem si najednou všiml, že je to
jako tanec. Má svůj rytmus a svou ladnost. Trochu jsem tomu pomohl,
soustředil se na kladení špičky, přenesení váhy přes patu a zhoupnutí
boku tak, aby ramena zůstala v rovině. Přesně jako při latině, kterou
jsem miloval. Jive, když spěchám, slowrock při pomalejší chůzi a blues,
když se kochám. A najednou jsem zjistil, že se usmívám. Jdu do práce, na
zádech batoh, usmívám se jak měsíček na hnoji a tančím.
Tančím do rytmu ódy na život. Slavím svou malou velkou radost. Štěstí z tance všedního dne.
Žádné komentáře:
Okomentovat