Moc ráda chodím do lesa na houby. Mám jedno oblíbené místo, daleko od domova, kde rostou hřiby, bedly, masáky, ryzce i holubinky (což je tak v kostce všechno, co sbírám). Snažím se vyjet co nejdřív, ale:
a) nejsem ranní ptáče, před půl sedmou sotva vstanu
b) moje děti nejsou ranní ptáčata, za to jsou hrozný "nevejpravy"
c) hodina cesty
Když vlezu do lesa, okamžitě větřím. Jak je cítit houboví, vidím to optimisticky, na polívku to bude. Hned začíná honba za hříbky (no, honba... spíš procházka). Od první chvilky si užívám božský klid. Ticho přerušuje jen hluk zpod mých nohou - křupnutí větvičky, šustění listí. Z každé houby mám radost, ať už je to obyčejná holubinka nebo hřib pravý. Stejně tak mám radost, když uvidím muchomůrku. Jednak jsou to krásné houby a jednak důkladně prohledávám její okolí. Říká se, že kde rostou muchomůrky, rostou taky hříbky. Bude na tom něco pravdy, protože všechny praváky, které jsem letos našla, byly v blízkosti muchomůrky červené. A pokud tam nebyl pravák, tak aspoň kozák nebo suchohřib. Mám radost i z hořčáků. Ne, že bych je sbírala, ale pokaždé si zálibně prohlížím ten krásný velký hřib, nepoznamenaný slimáky ani červy (proč asi?:).
Hledání hub chytlo i mé chlapečky. Starší si už vykračuje pyšně s malým košíčkem a poctivě nás volá ke každé houbě, kterou objeví. A mívá úspěch. Mladší zatím svůj košík nemá, ani mě nevolá, když něco najde. Ale jakmile chvilku u něčeho dřepí, tak je to buď brouk nebo houba. Naposledy našel několik pěkných hříbků. A moc se mu líbí muchomůrky, tak ho nesmím spustit z očí.
Houbaření je samozřejmě mnohem veselejší, když se něco nachází. Ale nevadí mi ani, když nic neroste. Ta procházka klidným tichým lesem za to stojí. A třeba uvidím aspoň veverku.
Žádné komentáře:
Okomentovat