#222 Povedené loučení

Loučení. Neměl jsem ho rád. Bolelo mě, a tak jsem se neloučil. Mizíval jsem po anglicku i ve chvíli, kdy se ostatní dobře bavili, nebo si nevšímali. Ale to by byla jen jedna stránka neloučení: vyhýbání se těm "chvílím". Já jsem se ale neuměl ani rozloučit vevnitř, tam, kde by to bylo na místě. Ženě, která mi bývala blízko (a snad i já jí) jsem nepřestával psát pozdravy ještě několik let poté, co se odstěhovala a nadobro odmlčela. O loučení se s věcmi, knihami a kusy oblečení už ani nemluvím.

Foto Hellish na Albumino.com

Když zemřel Jiří Rada, dirigent našeho komorního orchestru, báječný učitel a tak trochu náš náhradní dědeček, měl jsem zrovna nějak napilno a vnitřně jsem se dost bál jít na pohřeb – byl by to vlastně první pohřeb na prahu dospělosti... Nevěděl jsem, co bych měl říkat, co bych měl dělat. Styděl jsem se, že bych pravděpoobně nebrečel... Znáte to taky? Nešel jsem. Nerozloučil jsem se. A vlastně ani vevnitř. Nepoděkoval jsem za to, co bylo, nevyslovil jsem, co zbylo nedořečeno, neuvědomil jsem si, co všechno pro mne znamenal. A přitom mně naučil tak moc. Nesmírně moc. Brečel jsem až o několik let později, když jsem si to uvědomil. A poděkoval jsem mu alespoň zpětně.

Vloni najednou zkolaboval dědeček, sanitka ho odvezla v bezvědomí. A mě se tak strašně nechtělo do nemocnice. Já vím, je to ostuda. Ale ta bezmoc, která na mne z nemocnic dýchá, je prostě strašná. Bez ohledu na modernost přístrojů a profesionalitu a laskavost personálu. Pochopitelně, bezmoc a strach jsou ve mně, ne v těch nemocnicích. Měli jsme však odjet na dovolenou do zahraničí a má milá mi kladla na srdce, ať to překonám. Že tam zajde se mnou. A začala mluvit o loučení, o tom, jak je důležité v pokoji propustit toho, kdo odchází. Jak je dobré vyslovit odpuštění a poprosit o to, aby bylo odpuštěno i mně. Nakonec jsme se tam vydali ještě spolu s maminkou a byly to nesmírně silné chvíle. Dědeček už toho málo vnímal, ale myslím, že jsme si ještě stihli vyjádřit, jak moc se máme rádi. Zpráva o tom, že odešel a nic už ho netrápí, nás zastihla v Rakousku o pár dní později. Dal jsem si s kamarádem pivo na památku dědečkovy statečnosti a dlouho myslel na jeho poslední slova: "Děkuju za všechno". A pak jsem už bez obav šel s ostatními na "pohřeb", ale zajména proto, že to byly bohoslužby, soustředěné poděkování za dědečkův život.


A tak jsem se nějak začal učit loučit. A dělá mi radost, když se loučení povede. Nejen to poslední. Když člověk dokáže po společně prožitých cvílích (nebo letech) propustit druhého i sám sebe na další samostatnou cestu – ať už do jiné práce, do zahraničí, nebo do manželství, nebo na věčnost... Když se mi podaří uvědomit si, že jedině jablko, které se oddělí od větve, spadne na zem, předá své živiny semínkům, aby mohla vzklíčit a začít růst v novou rostlinu, jen takové jablko může předat dál štafetu na cestě života. Jedině strom, který jablko pustí, má šanci na pokračování.


Bolesti se člověk nezbaví. Je ji ale možné přijmout a přikrýt vděčností.



PS: Za podporu a provázení při posledních loučeních jsem moc vděčný Cestě domů. A proto sem dnes dávám i jejich obrázek: