Konec léta, vlastně už začátek podzimu, trávím u moře. Logicky se nabízí psát o vodě, o teplu, o sluníčku, o mořských dobrotách nebo o poznávání jiné kultury. Právě ležím na pláži, vyhřívám se a uvědomuji si, jaká drobnost mezi všemi těmi dovolenkovými radostmi, mě těší nejvíce.
Opaluji se, mám zavřené oči, případně je schovávám pod sluneční brýle. Vypadám, jako když spím, opak je ale pravdou. Mám nastražené uši a šumění moře zdaleka není jediné, co poslouchám.
Lidské plážové rozhovory. Nejlépe se samozřejmě poslouchají turisté z Česka. Hádám, odkud jsou, v jakém hotelu bydlí, kde včera byli na té dobré večeři, nad kterou se olizují ještě teď, a kam zítra pojedou na výlet. Potutelně se usmívám jejich vtipům nebo drobným neshodám. A samozřejmě nedávám najevo, že jim rozumím. Ať si to zjistí později sami.
Slyšet je i nádherná britská angličtina. Vnímám slovíčka, celé věty i příběhy. Ani mi nevadí, že nerozumím úplně nebo že slova přebíjí hudba, která se line z nejbližšího plážového baru. Stačí jen poslouchat britský přízvuk a intonaci, dokonalost sama.
Pak je tu spousta dalších turistů, u kterých jen podle jazyka nemám nejmenší tušení, odkud můžou být. Dánsko? Norsko? Holandsko? Tak jen poslouchám, jak mezi sebou mluví, a domýšlím si. Představivost pracuje na plné obrátky.
Do toho šumí moře, překlápí se vlny, projede člun, výskají děti. Já ležím, pomalu se připaluji, poslouchám cizí rozhovory a užívám si. Ani ne rozhovory, jen to typické plážové švitoření.
Žádné komentáře:
Okomentovat