Kolikrát denně či týdně čelíte nejrůznějším žádostem a prosbám? Doma, na ulici, v obchodě, v zaměstnání. Kdekoliv. Uděláte vše co po Vás ostatní žádají? Mimochodem všimli jste si, že jen velmi málo lidí si dokáže o něco říct přímo, nebo použít slůvko "prosím"?
Výchova nás, obecně, vede k poslušnosti a slušnosti. Poslechnout, vyhovět, pomoci. Co když si ale někdo, z nejrůznějších příčin, vytvoří svá pravidla a ostatní využívá? Říkat "ne" se ve škole neučí. Učíme se to sami. Někomu k tomu stačí chvilka, někdo se to nenaučí nikdy.
Já jsem někde mezi. Stále mám radost z každého "ne", které vyslovím. Ať už je to "ne", pronesené k prodavačce za pultem, která mně místo žádaných 20 dkg slaniny naloží 25 dkg a samozřejmě očekává mé schválení. Nebo "ne" číšníkovi v restauraci, který spletl objednávku a snaží se svoji chybu vyměnit za můj souhlas s jídlem, na které nemám chuť.
Větší radost mám z důležitějších "ne": z "ne", lidem, kteří dobré vůle ostatních zjevně zneužívají a jejich prosby začínají výrazně omezovat čas a prostor druhých. Anebo "ne" rodinným příslušníkům, kamarádům, v případě, že vyhovění jejich žádosti má zasáhnout do mých osobních záležitostí, vztahů.
Každé "ne" není vždy třeba zdůvodňovat. Určitě ne nahlas. A je dost možné že i zdvořilé "ne" někoho rozzlobí. Vyhovět každé žádosti ale není naše povinnost.
Žádné komentáře:
Okomentovat