Staré jabloně, hrušně, slívy a další. Nikdo je neprořezává, nezavlažuje, nehnojí, a přesto nesou ovoce. Samo sebou vždy někomu patří, ale ten obvykle plody nesbírá, a tak bývají dostupné všem. Tyto stromy jsou nenápadnou a přesto význačnou charakteristikou naší krajiny.
Poprvé mi to přišlo na mysl uprostřed vyprahlého středomořského lesa daleko odtud. Jezdili jsme po vnitrozemí chorvatského ostrova a hledali nějaké turisticky zajímavé lokality. Auto bylo bílé od prachu cesty, horko ubíjelo a jedinou vodu široko daleko jsme si vezli s sebou. Pod rozhlednu spolu s námi přijel autobus s italskými turisty. Byli to senioři na výletě: kloboučky, hůlky, béžové výletní oblečení a polobotky. Čtyři z nich objevili nedaleko autobusu plané ostružiny a obrali je.
Přemýšlela jsem o tom, když jsme kráčeli vyprahlým lesem o kus dál. Je to vlastně jediné ovoce, které tu člověk v přírodě najde. Fíky a granátová jablka rostou jen v zahradách, nikdo nevysazuje ovocné stromy volně, aby si z jejich plodů mohl někdo další pár sníst.
Od té doby si starých ovocných alejí v naší zemi vážím ještě víc než dřív. Ať už u silnice nebo okolo zarostlé staré polňačky, nabízejí s otevřenou náručí ovoce všem, kteří jdou okolo. Kolikrát už jsem coby znavený výletník či žíznivý cyklista vzala zavděk šťavnatým jablkem. Ale především množství zvířat, od hmyzu po lesní zvěř, s potěšením přichází k této bohatě prostřené tabuli.
Přeji si, aby staré aleje u cest, hlavně u těch vedlejších a polních, byly časem obnovovány a zůstaly tu s námi. Pro potěchu smyslů i jako symbol štědrosti, hojnosti a dostatku v naší krajině.
Žádné komentáře:
Okomentovat