To první se jim zatím daří, klobouk dolů. To druhé je nemenší oříšek, zvlášť, když člověk opravuje dům, vychovává děti, nuceně spolupracuje s kdovíjakými vykuky a pomalu stárne. Nikdy jsem si nezkusil jejich nepsaná pravidla nerozumnosti nějak shrnout, musím se někdy zeptat jich nebo sourozenců. Intuitivně by tam bylo něco jako:
- některé dobroty jsou drahé, ale stojí za to si je dopřát
- šetřit je třeba, výjimkou jsou však "výrobní prostředky"
- na dovolené se měna nepřepočítává
- máš-li dobré přátele, nemusíš jít s proudem
- užitečnost se měří způsobenou radostí
- pokud to v tobě hrkne, máš životní šanci
Pamatuju se dobře na období kolem svých osmnáctých narozenin. Začal jsem chodit do Prahy na vysokou a měl poměrně dost času na to toulat se sem tam po Starém městě. Někdy kvůli výuce na různých místech, někdy prostě jen tak, hledaje vhodné místo ke čtení (což byla koneckonců na FF nedoceněná povinnost). Jednou jsem takhle v Michalské narazil v bazaru s hudebními nástroji na třičtvrteční kontrabas. A něco se ve mně hnulo. Našetřím si na něj stůj co stůj! Půjčený jsem mysel vrátit před půl rokem a bylo mi po něm smutno...
Přišel jsem domů a spoléhal se na to, že je to nápad dost bláznivý na to, aby mě táta podpořil. Byl jsem si jist tak na devadesát procent. Naši už byli zalezlí v posteli, a jak to bývalo, dobře naladěni. Svěřil jsem se jim a čekal pochvalu za to, že je to dost nerozumné, a požehnání. Ale ouvej. Začali mi to hrozně rozmlouvat, mluvit o penězích, o tom, že stejně nemám, kde na basu hrát… Úplně mi to rozmetali. No jo, budu rozumnej, říkal jsem si a šel zklamán spát.
Jenomže. Netušil jsem, že tatínek už před časem nějak telepaticky vytušil, po čem opravdu toužím. Ve chvíli, kdy jsem přišel se svým objevem, už měl v práci jiný kontrabas pro mne schovaný! Nemohl mě podpořit, pochopitelně. Vánoce pak byly momentem údivu, šoku, euforie. Rodiče věrně dostáli svému životnímu principu.
Chce to asi cit pro správný moment. Učím se to taky a občas to skvěle vyjde: zaslechnete kamaráda, jak říká, že by si dal pivo. Není šance, že by v tu chvíli na jedno zašel. Zabere se zase do práce. Pro vás je to věc okamžiku a za chvíli už vyjekne, protože ho za krkem zastudí plechovka, kterou jste mu zatím přinesli z večerky odnaproti. To pivo stálo majlant, ale ty rozzářené oči ho bohatě vyvážily.
A tak jsem se nechal strhnout okamžikem i dneska, když mi kamarádka poslala jako odpověď na přání k narozeninám tuhle výzvu: https://www.hithit.com/cs/project/228/nabrezi-zije?variant=b.
Jiným takovým nerozumným podnikem je projekt Tomáše Šebka, který v Praze podporuje haitského studenta medicíny. Taky jsem nemohl odolat…
Zkuste, jestli to ve vás taky nezarezonuje. Buďte na chvíli nerozumní!
Žádné komentáře:
Okomentovat