Jako dítě jsem za prarodiči jezdila i několikrát do měsíce.
Na víkendy, na prázdniny, na svátky i narozeniny. Hrála jsem si, nechala se
rozmazlovat, dívala jsem se na video, poslouchala jsem pohádky, příběhy a
vyprávění z úst babičky i dědy. Smáli jsme se a užívali si jeden druhého.
Já lásku babičky a dědy, oni svou malou vnučku.
Roky přibývaly mně i prarodičům a já k nim jezdila méně
a méně. Začala jsem mít jiné starosti, ale hlavně jiné zájmy, mezi které
rozhodně nepatřilo posedávání v křesle vedle důchodce, který už po
několikáté vyprávěl tu samou příhodu z mládí, vzpomínal na příbuzné,
které jsem si nemohla pamatovat, a usínal, když jsem naopak vyprávěla něco já.
Asi to tak úplně nebylo, ale člověk v pubertě mnohé vnímá jinak.
I teď řada lidí kolem mě nahlíží na návštěvu prarodičů jako na nutnost. Jako činnost, kterou člověk musí čas od času skousnout. Bohužel, občas
tak mluvím i já. Nejčastěji si stěžujeme na nudu, na opakování známých věcí, na
otevírání starých a nevyřešitelných problémů, na neustálé řešení zdraví, nemocí
a léků, nadávání na politiku a sousedy a v neposlední řadě také na
neustálé nucení do jídla, případně do svatby nebo přemlouvání k potomkovi.
Ale řekněme si, byla by bez těchto „řečí“ návštěva babičky
tou pravou návštěvou babičky? Nebyla. Vždyť to k tomu patří, proto máme
babičky a dědy rádi! Kdybych po sté neslyšela, jak babička jako malá neuhlídala
krávu, která se jmenovala Malina, kdybych nedostala místo třech objednaných
knedlíků na talíř pět a kdybych nedostala celý domácí koláč na cestu pro případ, že
bych měla hlad, přestože cesta domů trvá jen pár minut, nebylo by to ono. I
když se mi někdy na návštěvu nechce, vždycky si mám s prarodiči co říct a
těší mě jejich starost o mě. Vždyť i já o ně mám starost a mám je ráda stejně
tak, jako když jsem byla jejich malá vnučka.
Žádné komentáře:
Okomentovat