Nesnáším podzim. Ráno je strašná
zima, večer brzo tma, přes den zamračeno, pošmourno, deštivo, blátivo; začátek
školního roku; odlétající vlaštovky a předzvěst dlouhých zimních týdnů s minimem
sluníčka – to všechno mě deptá. Letos jsem navíc byla okradena o teple zlaté
babí léto, které mně trochu mírní v nesnášenlivosti podzimu. Snažím se
aspoň z každého podzimního pozitiva těžit co nejvíce, abych neupadla do
hluboké deprese, z níž bych se vyškrábala až s první sněženkou. Vždyť
přece spousta věcí na podzimu je krásných – úroda (ořechů, jablek, hrušek,
švestek, broskví, hroznů,…), barvy, kaštany, vinobraní; již zmiňovaný zlatavý filtr
na všem, čeho se dotknou podzimní paprsky; vůně ohňů, kterou mám neomylně
spojenou s podzimem; pouštění draka, pokud nemáte takovou opilou motající
se trosku jako my loni…
Podzim je skutečně záležitost, ke
které mám neuvěřitelně rozporuplný pocit. Nemám ho ráda a mám ho ráda. Vadí mi
večery, protože už je tma a meluzína kvílí kolem domu. Ale mám ráda tu
podzimně-večerní atmosféru, která nastává: rozsvíceno minimum světel, hřejivé
světlo poskytuje krb… Miminko spí, vytahujeme pexeso, kvarteto nebo lego, nebo
čtu knížku a mí chlapi se pouští do výroby draka či kreslí plány na krmítko a
budku pro ptactvo na zimu… Sladký burčák, který ladí ten okamžik k dokonalosti
a který se nám snaží Starší nenápadně potajmu upíjet, protože mu „hodně
nechutná, ale trochu chutná“… Takový večerní klid, který akčním letním dnům
nějak chyběl… Ta chvilka, kdy se zachumláme do peřin, a do ticha domu se ozývá
jen praskání ohně v krbu a my soutěžíme, kdo usne dřív – my nebo chlapeček…
Mám ráda podzim.
Žádné komentáře:
Okomentovat