Psaní deníků může mít až jakýsi terapeutický rozměr. Pokud píšeme deník opravdu otevřeně, mohou se tam objevit úvahy, které byste za běžných okolností pravděpodobně zapudili jako troufalé či jinak nepřijatelné. Tady dostanou prostor. Vy je psaním vypustíte je z hlavy a uleví se vám.
Já deník střídavě píšu a nepíšu. S psaním deníku jsem na tom stejně jako s francouzštinou. V té jsem taky věčný začátečník.
V současné době deník zrovna píšu. Píšu jej ráno, hned poté co vstanu, resp. musím si k němu přivstat, protože mě nesmí nic rušit. Někdy psaní zabere deset minut, jindy více. Nesnažím se jej psát jako literární útvar, zachycuji jen proud myšlenek, které právě probudivší se mozek vygeneruje. Nic nekontroluji, neberu ohled na syntax, gramatiku. Racio a autocenzuru vynechávám. Ráno na to ostatně není čas ani prostor.Skáču dle libosti z jednoho tématu na druhé, tak jak plynou myšlenky. Když mě nic nenapadá, píšu, že mě nic nenapadá; když mě rozptylují auta projíždějící po silnici, píšu že mě rozptylují auta. Jediným limitem je počet stran. Tři. Nic víc, nic míň. Psaní tohoto typu deníku, resp. "ranních stránek" mně utkvělo po přečtení knihy Julie Cameronové: The artist´s way (krátké info zde: http://juliacameronlive.com/basic-tools/morning-pages/). A protože mě tato forma zaujala a baví, tak v ní pokračuji.
Proč se mě baví? Své myšlenky a názory vědomky i nevědomky podrobujeme cenzuře; učešeme je, zkroutíme k obrazu, který je přitažlivý pro nás i pro naše okolí. Učesané a navoněné je pak postavíme do výkladní skříně k ostaním názorům, které nás reprezentují. Tento deník je syrový. A surový. I proto, když jej s odstupem času čtu, tak někdy v tom moři zbytečných slov probleskne zlatá rybka. Myšlenka jejíž užitečnost a pravdivost mě překvapí. Jednou poukáže na problém, jindy nabídne řešení problému nebo vysvětlení. A to mně, spolu s důvody, které jsem zmínila v úvodu, za ty popsané sešity stojí.
Žádné komentáře:
Okomentovat