Asi nejlepší věc, kterou mě naučil dědeček z maminčiny strany, je tato: pokud máte rádi klid a přemýšlení, vstaňte brzy ráno. Chodívali jsme s dědečkem na chatě do lesa sotva po svítání, dříve, než vyrazily houbařky z okolí. Později jsme si sami říkali, kam chceme jít. Neměli jsme žádný pevně daný úkol, žádnou kvótu – cílem bylo dobrodružství, vzrušení z nalézání, klid a jas (nebo naopak tajemná mlha) ranního lesa, samostatné pátrací výpravy, které ale měly svůj pevný bod, svou jistotu v podobě dědečka s nožem a košíkem. Nosili jsme mu na ochutnání holubinky, a s bázní jsme čekali, jestli dědeček začne zuřivě prskat, když narazí na peprnou. Měli jsme z toho potají legraci, a zároveň jsme ho obdivovali za statečnost.
To byla ovšem letní rána, a trvalo nějakou chvíli, než mi další důležitý muž mého života (kdo jiný než tatínek) ukázal něco ještě magičtějšího: svět podzimních lupenitých hub, extravagantních i málo nápadných, přitažlivých zejména tím, že se jich lidé ostýchají, bojí, nebo štítí. Překvapením pro mne bylo i prosté zjištění, že "něco" v lese roste vpodstatě po celý rok. Utvrdil mne v tom později i kouzelný houbový seriál České televize s Arnoštem Goldflamem v hlavní roli. Na chvíli se z podzimního houbaření stal rodinný rituál, ukotvený zejména kolem podzimních státních svátků. V roli aktivního přírodovědce je můj táta prostě fenomenální.
S riskováním to ovšem nikdy nemělo nic společného: i když člověk přinese domů ledacos, nemusí to přece rovnou jíst! Tatínek mi zrovna včera popisoval, jak využívá moderní techniky: nafotí prostě neznámé úlovky a pošle je s dotazem e-mailem do mykologické poradny. Při jiné příležitosti se takhle například odzvěděl, že skoro žádné fialové houby nejsou jedovaté. To jste věděli?
Poučili jsme se z toho a kromě samotné radosti z lesa (po dědečkovi) se nám houbová kratochvíle rozrostla i o prvek vzdělávací (po tátovi). Objevili jsme takhle například vzácný Xerocomus parasiticus a skvělou lakovku ametystovou. Navíc se s děmi učíme i do třetice něco po mamince: prosté jásání nad krásou stvoření, nad velikými trsy nepoživatelných maličkých dřevokazných obyvatel pařezů, nad úchylně oranžovými krajkami chorošů, nad mámivou červení nebo strašidelně bledou zelení muchomůrek. Nedotýkáme se jich, nekopeme do nich. Radujeme se. Sto jedůvek a pět hříbků je někdy větší radostí než nález v opačném složení. O pracnosti nemluvě.
A když už jsme u toho, znáte Boletus Arcanus od Miloše Urbana?
Žádné komentáře:
Okomentovat