Ranní hygiena, banán, čaj, natáhnout kalhoty, obléct triko s dlouhým rukávem, přes něj triko s krátkým rukávem anebo vestu? Odhadnout správné oblečení na běh je teď na podzim pro mě stále tak trochu alchymie. Vzít si i tenké rukavice nebo ne? Pár cviků na zahřátí. Nerozvázatelně zavázat tkaničky, nasadit brýle, zapnout GPS, tracker, a pak už jen vykročit a splynout s čerstvým vzduchem podzimního rána.
Při prvních krocích jsem ještě rozespalá a je mi zima. Běžím opatrně. Po necelém kilometru vbíhám do lesa. Chvíli poslouchám hudbu, ale zanedlouho mě ruší. Myšlenky vyskakují jedna přes druhou, překřikují, hašteří se. Vypínám hudbu a stočím pozornost k myšlenkám. Nebo úkolům, které mě čekají. Nebo vzpomínkami na to co se událo. Čtvrtý kilometr. Už je mi teplo. Slyším jen šum stromů a své vlastní kroky na asfaltu. Za zatáčkou se mně otevře nádherná paleta barev, v kterou se proměnily listnaté stromy podél stezky. Červená, žlutá, oranžová, hnědá. A samozřejmě ještě zelené. Vše zalito v ostrém slunci. Neodolám a ten pohled se pokusím zachytit fotoaparátem v telefonu.
Vracím se zpátky k běhu. Šestý kilometr. Pohyby jsou automatizované, monotónní. Cítím červeň ve tvářích a kolem obličeje mně poletují vlasy, které se uvolnily z copu. Vypnula jsem. Řízená meditace. Nechám myšlenky plynout, pak je jen chytám, třídím, tříbím, katalogizuji. Na osmém kilometru je vše označeno, založeno v pomyslných šanonech v pomyslných policích. Dýchám čerstvý vzduch a mám radost. Jen z toho že jsem a běžím. Tu a tam potkám běžce, se kterým se na sebe usmějeme a pozdravíme. Nevnímám ani tempo a už ani místa, kterými běžím. Prostě běžím.
Devátý kilometr. Vybíhám z lesa a vracím se k domovu. Pomalu vyklusávám. Těší mě že jsem překonala přitažlivost vyhřátého domova a vydala se ven, protáhla tělo. Jsem zahřátá, spokojená. A to je vlastně vše, proč běhám.
Žádné komentáře:
Okomentovat