Jeden letní pátek jsem vyrazila na víkend za kamarádkou. Říkám kamarádkou, ale ve skutečnosti je to moje nejlepší přítelkyně. Po příjezdu jsem zjistila, že její manžel je služebně v zahraničí, a že do sobotního odpoledne budeme ve velkém domě "samy". Samy s jejími dvěma téměř už dospívajícími dcerami. Zdánlivě úplně běžná návštěva, jako desítky dalších. Sdílení zážitků, zkušeností, probírání vztahů, vtipkování. Nic neobvyklého.
Druhý den jsem si ale v jeden malý okamžik uvědomila jak výjimečná v našem, čistě dámském, kolektivu panuje atmosféra. A také jak je "nakažlivá". Už vztah s mojí kamarádkou je sám o sobě výjimečný. Asi jako každý přátelský vztah. Je otevřený, prostý konkurence a hraní "rolí". Co mě ale zaujalo bylo to, že obě slečny přirozeně zaregistrovaly naši souhru a bez jakéhokoliv přemlouvání se přirozeně zapojovaly do všeho ,co jsme spolu dělaly. Ať už to bylo vaření oběda, ztřeštěná taneční čísla v obývacím pokoji, prozpěvování nad krájením fenyklu nebo jen četba knížek a povídání na terase.
V ten okamžik, o kterém mluvím, tu najednou nebyly máma s kamarádkou a dvě dcery. Ale dvě "malé" a dvě "velké" ženy. A příjemný pocit vzájemné sounáležitosti a spolupráce, konstruktivní energie. "Tady a teď" bez zbytečných slov.
Asi vás nepřekvapí, že to změnil příchod tatínka. "Malé" ženy přijaly roli dcer, které se začaly předhánět v získávání otcovy pozornosti, začaly se předvádět, trucovat a hašteřit, jak se na předpubertální věk sluší. A z "velkých" žen se staly "matka a manželka" a "přítelkyně a host". Atmosféra byla nadále příjemná. Rodinná, přátelská a veselá. A přesto jiná.
Žádné komentáře:
Okomentovat