Představte si fotografii manželské postele, na které jsou zmuchlané pokrývky. Bílé prostěradlo, bílé povlečení. Polštář každý v jiném rohu. Nic víc nevidíte, ale je zřejmé, že se na těch třech čtverečních metrech odehrálo víc, než že jeden ráno unaveně vyklouzl a druhý o půl hodiny s povzdechem vstal také. Co se tam dělo? Kdo tam byl? Byl sám? Byli dva? Více? Patřili tam?
Taky už se vám stalo, že jste zahlédli obraz nebo fotku, na které něco bylo, ale ještě mnohem více nebylo? A právě to, co tam nebylo, Vás začalo strašně provokovat? A nemohli jste pak přestat myslet na to, co nevidíte?
Mě se to občas stává. Myslím, že s podobným principem pracuje i dobré erotické umění – tím, co naznačí, ale nedopoví, nastartuje v člověku jeho vlastní skryté energie a schopnost představivosti. Mnohdy ale jde o víc: o příběh, jehož je zachycený obraz nepopiratelnou součástí. Jenže my dost dobře nevíme, jaký to příběh vlastně je.
V literatuře se s tajemstvím pracuje jinak. Možná sofistikovaněji, možná ne. Fascinuje mě síla příběhu, který není fotografií definován ani omezem, ale přesto je k ní přikovaný, přivázaný – a nemůžete se ho zbavit. Co se stalo před tím, co se stalo potom?
(K napsání mě inspirovala následující pozvánka. Co všechno je v očích toho muže? V jeho tváři? Co se stalo, komu nese kytku, co bude potom, jak se on sám cítí, proč?)
Žádné komentáře:
Okomentovat