Nevím jak u vás,
ale všimla jsem si, že některé rodiny, třeba i ta moje, jsou živoucím důkazem platnosti rčení „láska prochází žaludkem“. Náklonnost se v nich často vyjadřuje téměř výhradně péčí o nasycenost blízkých.
Při
radostném shledání členů rodinného klanu je každému neprodleně nabídnuto jídlo.
U jídla se setkáváme. Jídlo je rituál. Vždy se musí přidávat. Běda, kdyby někdo
odešel od stolu nenasycený!
Když mají moji rodiče, či babička o mě strach, říkají
mi že se ztrácím před očima a nabízí mi víc jídla. Kupříkladu z návštěvy babičky
odcházíváme každý o dobrého půl kila těžší. No a v neposlední řadě: pokaždé, navštívím-li rodiče či babičku, odcházím s taškou
napěchovanou kompoty, džemy, nejrůznějšími pochutinami, potravinami a
samozřejmě plody polí, luk a zahrad.
Naoko si na tohle
všechno stěžuju, ale ve skutečnosti mě to těší, protože vím, že je to způsob,
jak mi říkají, že mě mají rádi. Oni to totiž jinak říci neumí. Neměl je to kdo
naučit, protože jejich rodiče to taky neuměli. A mě to taky nenaučili.
A přitom jsou to
hloupá tři slova: mám Tě rád/a.
Čím jsem starší, tím víc si všímám, že jídlo začíná být málo. A že je z mnoha důvodů asi dobré, umět ta tři slova vyslovit. Třeba proto, že lidé přicházejí a odcházejí a "jídlomluva" přestává být srozumitelná. Už znám dost lidí, které dodnes mrzí, že třebas jen nabízeli
jídlo a jedli. Tak se ta tři slova opatrně učím, abych je stačila říct všem, na kterých mi záleží. Opatrně proto, aby nedevalvovala.
Žádné komentáře:
Okomentovat