Nevím, jestli mí rodiče v mládí lyžovali, ale do dospělosti si tohoto zimního koníčka nepřenesli určitě. Já sama se z dětství pyšním jednou černobílou fotkou mě v pokoji na nových krásných dětských lyžích od Ježíška a pak taky jedinou vzpomínkou, jak na nich stojím ve sněhu na zahradě a strašně řvu. Vzhledem k tomu, že jsem dále v dětství nelyžovala, mě to evidentně nezaujalo a mými kratochvílemi pro zimní období zůstalo bobování a bruslení.
V šestnácti letech jsem se seznámila se svým nynějším manželem, který se po pár prvních společných měsících zhrozil, když zjistil, že nelyžuju a rozhodl, že příští zimu už lyžovat budu a že mě to sám naučí. Tak jsem s lyžema od jeho bratrance a přezkáčema od mojí sestřenice vyrazila na kopec, co máme nad domem. Obdivuji jeho svatou trpělivost, ovšem za zmínku stojí, že po té, co jsem se na lyžích jakž takž rozjela sama, procedil mezi zuby, že naše děti jednou dá do lyžařské školy :)
Když jsem na lyžích stála poosmé, bylo to v rakouských Alpách na ledovci Dachstein, kam jsme si vyjeli s pár kamarády. Na první pohled mi to přišlo jako velká troufalost, ale nakonec jsem si to nemohla vynachválit. Díky spoustě kilometrů sjezdovek se množství lyžařů rozprostřelo a na sjezdovce, kde jsem se plácala já, se vyskytovalo minimum sněhuchtivých nadšenců a já jsem si mohla v klidu trénovat obloučky. A tím, že jsme byli mezi prvními, koho na svah ten den vyvezla lanovka, mohli jsme si dostatečně užít neporušeného "manšestru".
Teď už lyžuji devátou sezonu (pokud vám nesedí počty, tak vězte, že nepočítám zimu po operaci, zimu s novorozencem a zimu v posledním trimestru těhotenství) a několikátým rokem jezdím bez hůlek. Jednou jsme je při cestě na Stupavu zapomněli doma a oproti očekávání smrti nebo minimálně zmrzačení se mi bez nich jezdí mnohem lépe. Taky už dávno jezdím na svých vlastních lyžích. Dostala jsem je v 18 od Ježíška a hrdě jsem na nich v pokoji pózovala na fotku.
Nevím, co mě na lyžování tak chytlo, ale hrozně mě baví. Snad ta bělost a čistota sněhu všude kolem. Snad ta zvláštní rozvolněnost jízdou rozfoukaných myšlenek. Snad ta rychlost a adrenalin, jestli si tentokrát zlomím nohu nebo zvládnu opět odejít po svých. Snad ten sníh, co mi odletuje v obloučcích od lyží a já si představuju, jak to vypadá efektně. Nevypadá. Ale nevadí, já se tak cítím.
Žádné komentáře:
Okomentovat