uslyšíte zpívat kosa
Všechno v dalších okamžicích
bude skrz to požehnáno
Já vám nevím, čím to je. Někdy mi bývá opravdu ouvej a jedna z mála věcí, které dokáží pomoci, je právě ptačí zpěv. Jistě, je krásný, má ty správné frekvence, uším lahodí, ale co je na něm tak magického? Netuším, ale často jako bych v podtextu slyšel zprávu: neboj, svět je v pořádku a ty v něm.
Svět je v pořádku, protože kosák stále ještě zpívá. Na rušné, šedivé, prašné a smradlavé ulici si hledá žížaly a při tom zpívá. On asi jinak nemůže, dokud je živ. Zpívá díky tomu, že je živ, a je živ proto, že zpívá. V tom zpěvu je pouhý projev života – ale také jeho oslava.
Řeklo by se snadno: vždyť je to jen zvíře, projevuje se zvukem díky geneticky zakódované dispozici, kvůli lákání sexuálního partnera. Jak prosté, jak primitivní. Opravdu? Ano, odpoví se, a stejně tak ti mravenečci a včely a všechny ty přírodní věci, které tak obdivujete. Pouhý výsledek evoluce. Člověk, to je něco jiného, ten se neprojevuje, ten tvoří.
František z Assisi to viděl jinak: všechno to švitoření, kvákání, bučení, mečení, chrochtání a sem tam pobíhání je chválou Pánaboha. Už jen ta nekonečná rozmanitost přece volá do nebe! On každý „pouhý“ projev života – v jeho pestrosti, neuchopitelné šíři, krutosti a tajemství – je totiž nutně jeho oslavou. Nebo Jeho oslavou. I kdybychom byli krutopřísní a cynicky srazili nejen nádheru přírody, ale i všechno lidské tvoření na úroveň projevů geneticky podmíněných vloh: stejně budou projevem života. Života, který svou složitostí a velikostí všechno neskonale převyšuje.
Člověk se pachtí, hledá smysl svého bytí, mutýruje, honí za uznáním, vyrábí, lenoší, složitě komunikuje. Kosák se lopotí s žížalou, ale nedumá nad tím a smysl ho netrápí: jeho smyslem je žít. Zpívat, jíst, zakládat hnízda a vychovávat mladé. Prát se svým jednoduchým způsobem se životem a podřizovat se mu. A zpívat. Kosák to dělá dobře. A co já, co vy?
Žádné komentáře:
Okomentovat